ECLI:CZ:US:2009:2.US.615.09.3
sp. zn. II. ÚS 615/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 22, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 5398/2008-242 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 č. j. 31 Co 307/2008-227, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10, čl. 11, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že oba soudy posuzovaly jeho případ ryze formálně, bez zkoumání širších souvislostí případu, což se odrazilo i v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelem navrhovaná oprava odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v dané situaci byla možná a mělo o ní být odvolacím soudem meritorně rozhodnuto. Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že svou povahou se jedná o věc rodinného práva, tedy věc výjimečnou, vyžadující zvláště citlivé posouzení, když jiné odůvodnění mělo zásadní vliv na následné stanovení výživného manželce stěžovatele. Uvedl, že Krajský soud v Praze stěžovatele i špatně poučil, neboť z jeho poučení pouze vyplývalo, že proti napadenému usnesení nemá možnost podat dovolání, ale o řádných opravných prostředcích však mlčel. Stěžovatel připomenul, že svůj návrh jako odvolání označil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se návrhem, došlým Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 6. 10. 2008, domáhal opravy rozsudku téhož soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 31 Co 307/2008-219, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 4. 2008 č. j. 11 P 22/2008-88 vydaný v řízení o úpravu poměrů pro dobu před i po rozvodu manželství tak, že stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu svého syna částkou 8.000,- Kč měsíčně pro dobu před i po rozvodu manželství a dlužné výživné za dobu od 8. 8. 2006 do 31. 8. 2008 ve výši 109.994,-Kč bylo stěžovateli umožněno uhradit do 31. 12. 2008 k rukám matky, jinak byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatel ve svém návrhu požadoval, aby na straně 4 v prvním odstavci uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo za poslední větou doplněno: "neboť tímto výživným matka vyrovnává nedostatek svých příjmů, když plní vyživovací povinnosti i k nezletilé dceři a svoje potřeby".
Napadeným usnesením Krajský soud v Praze návrh stěžovatele na opravu odůvodnění shora uvedeného rozsudku zamítl. Z poukazem na ustanovení §165 o. s. ř. dovodil, že návrh na opravu odůvodnění musí být podán dříve než rozhodnutí nabude právní moci. Jestliže tedy předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 2. 10. 2008, nebylo možné k návrhu přihlédnout.
Toto rozhodnutí napadl právně zastoupený stěžovatel návrhem označeným jako odvolání, které prostřednictvím Krajského soudu v Praze adresoval Vrchnímu soudu v Praze. Tvrdil, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, oprava možná je a je třeba o ní meritorně rozhodnout. Měl za to, že odvolací soud se při rozhodování o opravě odůvodnění svého rozhodnutí nacházel v pozici soudu prvého stupně a jeho odvolání je tak přípustné, přestože jej o tom Krajský soud v Praze výslovně nepoučil.
Návrh stěžovatele byl dne 18. 11. 2008 doručen k vyřízení soudu prvého stupně, který stěžovatele obratem vyzval svým usnesením ze dne 19. 11. 2008 č. j. 11 P 22/2008-236, aby ve stanovené lhůtě uvedl (pod sankcí odmítnutí), zda svým podáním ze dne 10. 11. 2008 mínil podat odvolání či dovolání. Poučil ho současně, že odvoláním lze napadnout rozhodnut soudu prvého stupně, pokud to zákon nevylučuje. Dne 3. 12. 2008 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce soudu sdělil, že "podání ze dne 10. 11. 2008 je odvoláním, nikoli dovoláním, jak je v odvolání samotném uvedeno, včetně odůvodnění".
Věc byla následně předložena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který řízení o návrhu stěžovatele napadeným usnesením ze dne 22. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 5398/2008242 zastavil. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího není příslušný vrchní ani Nejvyšší soud a ani žádný jiný soud. Avšak zejména s ohledem na své vrcholné postavení v soustavě obecných soudů a funkční příslušnost k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (§10a o. s. ř.) dovodil, že o podaném odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je povolán rozhodnout. Současně uzavřel, že pokud otec přes procesní poučení trval na podaném "odvolání", nezbylo Nejvyššímu soudu než z důvodu neodstranitelného nedostatku řízení, spočívajícího v nedostatku funkční příslušnosti soudu, řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu vydanému v odvolacím řízení zastavit.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele předně odkázal na obsah napadeného usnesení, jímž řízení o návrhu stěžovatele zastavil. Zdůraznil, že stěžovatel k výzvě soudu sdělil, že jeho podání je skutečně odvoláním, nikoli dovoláním. Stěžovatel dle dovolacího soudu v podané stížnosti pokračuje v nesprávném postupu, když Nejvyšší soud v této věci označuje jako soud odvolací. Nad rámec dovolací soud uvedl, že kdyby stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, nebylo by možné mu vyhovět. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městský úřad Kroměříž jako opatrovník nezletilého D. K., syna stěžovatele, se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Pokud jde o vyjádření matky nezletilého, Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout, neboť nebylo učiněno způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jakož i prostudováním spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení odvolacího soudu, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Podstatou námitek stěžovatele přitom zůstala otázka, zda se Nejvyšší soud měl věcně zabývat jeho návrhem označeným jako odvolání, když stěžovatel trval na svém stanovisku, že jím ani nemínil podat dovolání a ani z obsahu odůvodnění jeho návrhu nevyplýval opak.
Odvolání je opravným prostředkem, který lze podat jen proti rozhodnutí okresního soudu; proti rozhodnutí soudu krajského pak pouze v případě, že jde o rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni (tj. nikoli v řízení odvolacím, jak tomu v dané věci bylo), pokud to zákon výslovně nevylučuje (§201 o. s. ř.).
Je standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003, a shodně též Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Občanský soudní řád, komentář -díl II, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1045). Tomu logicky odpovídá, jak dovodil Nejvyšší soud, že občanský soudní řád neupravuje ani funkční příslušnost soudu pro projednání takového odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího, a tento nedostatek funkční příslušnosti pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., čemuž nemůže korespondovat nic jiného, než že řízení o takovém "odvolání" musí být zastaveno (viz např. usnesení III. ÚS 2850/07, in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud též opakovaně vyslovil názor, že v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvouinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva" (srov. kupříkladu usnesení sp. zn. II. ÚS 771/06).
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení. Důvody, pro které Nejvyšší soud řízení o návrhu stěžovatele zastavil, byly v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy a nelze v nich spatřovat odepření přístupu k soudu.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajskéhosoudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podané "odvolání" nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Bylo-li pojmově vyloučené napadnout usnesení krajského soudu odvoláním, nemůže být rozhodnutí, jímž bylo řízení o něm zastaveno, rozhodnutím o posledním opravném prostředku, od jehož doručení se odvíjí 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti (nejde totiž o "rozhodnutí o ... procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje"); v důsledku toho lhůta k podání ústavní stížnosti běžela již od doručení samotného usnesení krajského soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 771/06). Jak Ústavní soud zjistil, ze spisového materiálu je všakzřejmé, že již marně uplynula. Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu je tedy zaslána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podleustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu