ECLI:CZ:US:2009:2.US.621.09.1
sp. zn. II. ÚS 621/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, U Prašné brány 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008 č.j. 7 Afs 102/2008-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 sp. zn. 7 Ca 61/2007 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 27. 11. 2006 č.j. FŘ-17932/13/06, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2006, č.j. 52037/06/010521/7817 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2001 ve výši nadměrného odpočtu 71887 Kč, neboť Finanční úřad pro Prahu 10 neuznal uskutečnění zdanitelného plnění společností BUSINESS and GLOBAL MARKETING COMMUNICATION, s. r. o. (dále jen "BGMC") vystupující v pozici stěžovatelova dodavatele.
Stěžovatel namítá, že uskutečnění zdanitelného plnění bylo finančnímu úřadu doloženo řádně podepsanými doklady dle příslušných právních předpisů, poukazuje na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu výpovědí pana Z. Š. a výpověď pana D. K. (dodavatele stěžovatele) byla vyhodnocena tak, že neprokazuje uskutečnění zdanitelného plnění. Z postupu správce daně je zřejmé, že jediným uspokojivým důkazem v tomto případě by byly pouze doklady na straně BGMC prokazující uskutečnění zdanitelného plnění, které však nebyl pan D. K. schopen předložit z důvodu jejich odcizení. Neprovedením navrhovaných důkazů a neobjektivními závěry, přijatými v průběhu daňového a soudního řízení, byla stěžovateli odňata možnost důkazními prostředky vyvrátit chybný závěr správce daně. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 2095/07 v obdobné věci, který dal stěžovateli za pravdu. Podobnost obou věcí spatřuje ve skutečnosti, že jeho účetnictví nebylo nikdy zpochybněno, stěžovatel předložil veškeré důkazy nutné k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění včetně důkazu výpovědí svědka pana D. K., z níž nesporně vyplynul fakt, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo a probíhala obchodní komunikace mezi stěžovatelem a společností BGMC. Absence odcizeného účetnictví s odkazem na výše uvedený nález nemůže jít k tíži stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Pro rozhodnutí sporu vedeného před správními orgány a obecnými soudy bylo podstatné zjištění, zda stěžovatel reálně prokázal uskutečnění zdanitelného plnění. Ústavní soud ověřil, že v tomto směru bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval správní orgány a posléze obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, hodnocení důkazů bylo přesvědčivě a logicky zdůvodněno a Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti provedenému hodnocení co vytknout. Hodnocení důkazů vyústilo v závěr, že stěžovatel nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatnil v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Ze zjištění správních orgánů vyplynulo, že daň z přidané hodnoty, kterou si stěžovatel nárokoval podle předmětných faktur, nikdy nebyla odvedena do státního rozpočtu. Faktury, vystavené dodavatelem BGMC a předložené stěžovatelem k prokázání nároku na odpočet přijetí plnění, nesplňovaly všechny náležitosti běžného daňového dokladu, které předepisuje §12 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť na nich chybí datum uskutečnění zdanitelného plnění. Stěžovatel ani přes opakované výzvy neprokázal splnění zákonných podmínek pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, resp. že by zboží deklarované v předmětných fakturách přijal právě od jimi deklarovaného dodavatele, tedy od plátce daně. Správní orgány rovněž dostatečně zřejmě uvedly, z jakých důvodů považovaly za nadbytečný výslech svědka Š., i proč byl považován za nevěrohodný důkaz výslechem dodavatele pana K. (zásadní rozpory ve dvou výpovědích tohoto svědka, neschopnost prokázat svá tvrzení, neurčitost tvrzení apod.). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že správní i soudní orgány se všemi námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a ve svých rozhodnutích uvedly, proč nelze přisvědčit jeho argumentaci. Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu zdůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za účelné se k předmětu projednávané věci duplicitně vyjadřovat a na tato odůvodnění rozhodnutí odkazuje.
Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by stěžovateli byla odňata možnost důkazními prostředky vyvrátit závěr správce daně, neboť stěžovatel měl možnost veškerá svá tvrzení doložit a byl i opakovaně vyzván, aby tak učinil. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že jediným průkazným dokladem o uskutečnění zdanitelného plnění v dané věci mělo být odcizené účetnictví dodavatele BGMC. V projednávané věci bylo za účelem zjištění, zda došlo k plnění, provedeno více důkazů včetně výslechu zástupce dodavatele, nicméně provedeným dokazováním se pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění a nesrovnalosti v náležitostech vystavených dokladů nepodařilo odstranit. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ani neshledává totožnost s věcí stěžovatele projednávanou pod sp. zn. II. ÚS 2095/07, v níž byl učiněn závěr, že k tíži stěžovatele nemůže jít nemožnost provedení důkazu z důvodu úmrtí svědka. V nyní projednávané věci byl zástupce dodavatele vyslechnut, nicméně jeho výpověď, ani ostatní zjištění správních orgánů nevedla k prokázání tvrzení stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neprokázal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, tedy neunesl důkazní břemeno dle §31 odst. zák. č. 337/1992 Sb., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti ) se řádně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu