ECLI:CZ:US:2009:2.US.694.09.1
sp. zn. II. ÚS 694/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 As 64/2008-101, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jeho vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že bylo neoprávněně zasaženo do jeho majetkové sféry chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele podanou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j. 57 Ca 44/2007-78, kterým byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 8. 2008, č. j. JMK 101345/2006. Jím bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Kuřim, odboru dopravy, ze dne 1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př.
Posledně uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v příslušném znění (dále jen "přestupkový zákon"). Přestupek spáchal tím, že dne 1. 11. 2004 vlivem nepřizpůsobení rychlosti narazil osobním automobilem do svodidel. Za tento přestupek mu byla vyměřena pokuta 2.000 Kč a uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Jádrem přezkumu kasačním soudem byla otázka, zda doručení rozhodnutí správního orgánu, k němuž mělo dojít fikcí náhradního doručení, bylo či nebylo účinné, a tudíž zda následné odvolání proti němu bylo skutečně opožděné. Kasační stížnost byla vystavěna v prvé řadě na tvrzení, že dům stěžovatele, kam bylo rozhodnutí doručováno, byl v přestavbě a dočasně bez čísla popisného, tudíž nezpůsobilý bydlení. A také doručovací adresa nebyla ve smyslu poštovních předpisů způsobilou pro doručování zásilek. Dle Nejvyššího správního soudu stěžovatel zůstal v prvé řadě pouze v rovině tvrzení, aniž je jakkoliv doložil. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel kdykoliv v průběhů řízení sdělil jednajícím orgánům adresu odlišnou od té, na niž se mu městský úřad pokoušel doručit své rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel po celou dobu řízení komunikoval prostřednictvím předmětné adresy a přebíral na ní písemnosti, pak se jeví jeho argumentace chybějícím číslem popisným a nemožností obývat dům právě v době pokusu o doručení rozhodnutí o přestupku být ryze účelovou. Tím spíše pak ve světle vyžádaného sdělení České pošty, podle něhož žádal stěžovatel telefonicky poštu Kuřim o prodloužení odběrní lhůty doručovaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy neměl pochyb o tom, že se stěžovatel měl možnost s obsahem vyrozumění o uložení zásilky seznámit. Pokud stěžovatel namítal porušení poštovních předpisů, jde jen o tvrzení učiněná v obecné rovině, a nejde tedy o stížní bod, jímž by se mohl soud zabývat. Obdobné platí i pro povšechný odkaz na několik rozhodnutí Ústavního soudu; zde nicméně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jeho judikatorní závěry obsažené v nálezech týkajících se náhradního doručení do napadeného rozhodnutí promítl. Konečně Nejvyšší správní soud odmítl názor stěžovatele, že nebylo jeho povinností prokazovat, kde se v době rozhodnutí zdržoval. Nic mu nebránilo navrhnout výslech osoby, u které se měl v rozhodné době zdržovat. Neučinil-li tak, nelze vytýkat krajskému soudu, že sám nepovažoval za potřebné takový výslech provádět. K námitce chybějícího razítka pošty na doručence Nejvyšší správní soud nepřihlížel, neboť byla vznesena poprvé v kasační stížnosti.
Stěžovatel se závěry napadeného rozsudku nesouhlasí. Tvrdí, že rozhodnutí o přestupku mu nikdy nebylo fakticky doručeno. Správní orgány obou stupňů, jakož i správní soudy sice vycházely z fikce doručení, aniž by pro to ovšem byly splněny stanovené předpoklady. Na adrese, kam bylo doručováno, se totiž stěžovatel v předmětné době nezdržoval. Ani se zde zdržovat nemohl, neboť příslušný dům v té době procházel rozsáhlou přestavbou a nebyl způsobilý obývání. Stěžovatel dále poukazuje na sdělení doručovatelky, která uvedla, že oznámení o uložení zásilky vložila buď do provizorní schránky na staveništi nebo, pokud tam taková schránka nebyla, předala výzvu rodičům stěžovatele. Již samo toto prohlášení vylučuje dle stěžovatele možnost jakkoliv dovodit fikci náhradního doručení, neboť oznámení musí být učiněno na adrese, kde se adresát v dané době zdržuje. A to nebyl ani přestavovaný dům, ani adresa stěžovatelových rodičů. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že odvolání podával včas, a odvolací orgán se jím proto měl věcně zabývat.
Pokud jde o jednotlivé body odůvodnění napadeného rozsudku, stěžovatel nejprve zpochybňuje závěr soudu, že to byl on, kdo měl prokázat, kde se v rozhodné době zdržoval. Tento fakt pokládá totiž s ohledem na hrubé závady v postupu doručování za nepodstatný. Navíc adresa osoby, u které po dobu přestavby svého domu bydlel, byla zmíněna ve správní žalobě; pokud tedy soudy považovaly tuto informaci za důležitou, mohly příslušného svědka vyslechnout. Pro závěr soudu mělo dále dle názoru stěžovatele zůstat nepodstatným tvrzení, že poštu žádal o prodloužení odběrní lhůty. Vzhledem k ostatním okolnostem je podle něho zřejmé, že tuto žádost "učinila jiná osoba, např. stěžovatelovi rodiče". Je totiž nelogické, proč by si zásilku, u níž žádal o prodloužení jejího uložení, nakonec nevyzvedl. Stěžovatel dále nesouhlasí, aby jeho námitka týkající se absence denního razítka pošty na neoddělené doručence jako novum ve smyslu §109 odst. 4 soudního řádu správního. Doručenka je součástí spisového materiálu a soud se daným argumentem měl zabývat již jen v rámci námitky neúčinného doručení. Stěžovatel uzavírá, že za situace, kdy dům byl viditelně v rekonstrukci, bylo povinností České pošty zásilku vrátit zpět odesílateli, který měl pak zjistit adresu skutečného pobytu stěžovatele či mu ustanovit opatrovníka.
Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a dospěl k závěru, že není opodstatněný. Vzhledem k tomu, že podstatou přezkumu je polemika s právním výkladem procesních pravidel, mohl rozhodnout na podkladě předložených listin, aniž bylo zapotřebí činit ve věci další úkony.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.
Zde stěžovatel tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, jeho "základního práva založeného čl. 36 et seq Listiny základních práv a svobod". Pojem práva na spravedlivý proces je pojmem širokým a zahrnuje řadu garancí a subjektivních práv účastníků procesu vůči orgánům, které jej provádějí. Do této množiny patří především samotné právo obracet se na nezávislý a nestranný soud či ve stanovených případech jiný orgán, aby poskytly pomoc a ochranu právu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Patří sem ale též právo žádat soud o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1), na rovný přístup k účastníkům řízení (čl. 37 odst. 3), na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a další. Součástí práva na spravedlivý proces je i garance toho, že jednající soudy (či jiné orgány) budou při svém postupu respektovat příslušné procesní řády. Stěžovatel sice ve svém podání neupřesnil, který z atributů spravedlivého procesu byl v jeho případě popřen, nicméně z jeho argumentace lze dovodit, že směřuje k naposledy uvedenému, tedy že v jeho případě byla zásadním způsobem porušena pravidla obsažená ve správním řádu, konkrétně pravidla doručování.
Ústavní soud se zásadně brání vstupovat ostatním soudům do aplikace a interpretace podústavních právních předpisů upravujících jednotlivé typy řízení. Výjimkou jsou případy, kdy použitá norma či její výklad sledují jiné než ústavně konformní cíle, anebo jde o aplikaci či interpretaci extrémní a svévolnou. Takové rozhodnutí je pak možno považovat za vybočující z mezí hlavy páté Listiny, způsobilé zasáhnout tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To však není případ nyní posuzovaný.
Výrok napadeného rozsudku je podrobně a srozumitelně odůvodněn. A protože námitky vznesení v ústavní stížnosti jsou v zásadě stejného charakteru jako ty, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a protože se Ústavní soud se závěry napadeného rozsudku ztotožňuje, lze se na ně v podstatné části odvolat. Jen pro doplnění budiž uvedeno následující.
Z hlediska splnění předpokladů pro užití fikce náhradního doručení považuje Ústavní soud za nejvýznamnější ten fakt, že adresu, na niž bylo rozhodnutí o přestupku doručováno, správnímu orgánu udal a sdělil sám stěžovatel. Byla to jediná adresa, pod níž vystupoval při jednání s útvarem Policie České republiky provádějícím šetření, v řízení před správním orgánem prvního stupně, odvolacím správním orgánem, ale nakonec i Nejvyšším správním soudem (jak vyplývá ze záhlaví napadeného rozsudku) a Ústavním soudem. Je-li předmětná adresa uvedena v Protokolu Policie ČR o podání vysvětlení ze dne 31. 8. 2004, v Předvolání účastníka řízení, které stěžovatel převzal dne 26. 10. 2004, v Protokolu o ústním jednání konaném dne 1. 11. 2004, který stěžovatel podepsal, pak na rozdíl od stěžovatele nepřipadá Ústavnímu soudu logické, ale naopak velmi zvláštní, že když správní orgán během měsíce listopadu 2004 rozhodnutí o přestupku na tutéž adresu doručoval, již se zde nezdržoval. Ve světle těchto skutečností se prezentovaná obrana stěžovatele nemůže jevit jinak než jako účelová. V každém případě bylo na něm, aby přistoupil zodpovědně k hlášení adresy svého pobytu, když si musel být velmi dobře vědom toho, že s ním v rámci přestupkového řízení budou příslušné orgány korespondovat. Měl a mohl tedy uspořádat své poměry tak, aby jej bylo možno zastihnout. Pokud tak neučinil, sám nese vinu na negativních důsledcích takového opomenutí.
Uvedené závěry jen podporuje informace České pošty, s níž Nejvyšší správní soud pracoval, totiž že dne 15. 11. 2004 stěžovatel telefonicky žádal poštu Kuřim o prodloužení odběrní lhůty doručovaného rozhodnutí o přestupku. Obrana obsažená v ústavní stížnosti spočívající v tvrzení, že to nebyl stěžovatel, kdo o prodloužení lhůty žádal, ale "...že tuto žádost učinila jiná osoba, např. stěžovatelovi rodiče...", je krajně nevěrohodná. Představa, že o prodloužení odběrní lhůty žádá někdo bez vědomí, či dokonce souhlasu stěžovatele (jak to ve svém podání naznačuje), se jeví jako absurdní.
Co se týče odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, III. ÚS 473/01 a II. ÚS 23/03 (pozn. publikovány ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 115, resp. sv. 24, č. 198, resp. sv. 30, č. 81), nynější rozhodnutí se s nimi nedostává do kolize. Z napadeného rozsudku vyplývá, že v dané věci bylo dostatečně důkladně zkoumáno, zda byly předpoklady pro uplatnění fikce doručení naplněny, jak to citované nálezy ukládají.
Protože tedy Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu