ECLI:CZ:US:2009:2.US.79.09.1
sp. zn. II. ÚS 79/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. G. K., zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem Advokátní kanceláře v Litoměřicích, Mírové nám. 157/30 proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2008 č.j. 2 Afs 85/2008-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2008 č.j. 15 Ca 187/2007-27. Žalobou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2007, kterým byla zamítnuta její odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Ústí nad Labem na daňové penále na dani z přidané hodnoty ze dne 18. ledna 2006.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě daňové kontroly dne 22. 10. 1999 vydal Finanční úřad v Ústí nad Labem dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty znějící na částku 343 648 Kč. Dne 1. 8. 2001 vydal správce daně výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., zákona o správě a daní (dále též daňový řád), týkající se mj. nedoplatku na dani z přidané hodnoty vyplývající z uvedeného platebního výměru. Finanční úřad poté, dne 18. 1. 2006, vydal platební výměry na daňové penále, jimiž sdělil stěžovatelce předpis penále za příslušná zdaňovací období.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v řízení před správními orgány a obecnými soudy, namítá, že ve věci nebylo přihlédnuto k důvodně vznesené námitce promlčení. Tvrdí, že v daném případě výzvou k zaplacení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty ze dne 1. 8. 2001, která neobsahovala penále k této dani sdělené platebními výměry ze dne 18. 1. 2006, nedošlo k přerušení promlčecí lhůty pro penále na dani z přidané hodnoty. Neobsahovala-li uvedená výzva vedle daně z přidané hodnoty i příslušenství - penále, nedošlo k přerušení běhu promlčecí lhůty pro toto příslušenství, neboť daňový dlužník nebyl touto výzvou zpraven o nedoplatku na příslušenství. Skutečnost, že příslušenství daně sleduje osud daně, je podle stěžovatelky vzhledem k ustanovení §70 odst. 2 daňového řádu ve vztahu k ustanovení odstavce prvního téhož paragrafu nerozhodná, neboť o úkonu, který směřuje k vybrání nedoplatku musí být daňový dlužník vždy zpraven, aby došlo k přerušení promlčecí lhůty konkrétního splatného daňového nedoplatku. Stěžovatelka byla o nedoplatku na daňovém penále zpravena až platebními výměry vydanými v roce 2006. Předmětnou výzvou došlo pouze k přerušení promlčecí lhůty daňového nedoplatku daně z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období ve výzvě uvedené, splatného ve lhůtě podle §40 odst. 1 daňového řádu, od níž se počítá šestiletá promlčecí lhůta jednotlivých daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty.
Soud měl proto dospět k závěru, že výzva ze dne 1. 8.2001 přerušila podle §70 odst. 2 daňového řádu běh promlčecí lhůty pro splatný daňový nedoplatek v ní uvedený, nikoliv pro penále sdělené platebními výměry až dne 18. 1. 2006. Je-li penále splatné podle §63 odst. 4 a §40 odst. 1 daňového řádu, jde o skutečnost rozhodnou pro běh promlčecí lhůty podle §70 odst. 1 daňového řádu i ve vztahu k §70 odst. 2 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud, který posuzoval věc dle ustanovení daňového řádu ve znění do 31. 12. 2006 (před účinností novely provedené zákonem č. 230/2006 Sb.), provedl právní rozbor ustanovení §63 odst. 4 daňového řádu ve vztahu k §70 odst. 1, 2 téhož zákona a také vzájemného vztahu odst. 1 a 2 tohoto ustanovení a dospěl k závěru, že platební výměry na daňové penále ze dne 18. 1. 2006 byly vydány před uplynutím šestileté lhůty, která se započala nově počítat ode dne 1. 1. 2002.
Poukázal na to, že danou problematikou se zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005-35, dostupném na www.nssoud.cz., na jehož závěry odkázal.
V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 1. 8. 2001, která je bezesporu úkonem směřujícím k vybrání daně, měla za důsledek to, že dnem 1. 1. 2002 začala běžet nová šestiletá lhůta. Tento úkon byl s to vyvolat jednak běh nové lhůty pro vybrání daňového nedoplatku, jednak v souladu s §63 odst. 4 daňového řádu též běh nové lhůty pro sdělení předpisu penále. Daňový řád ve svých ustanoveních o přerušování promlčecích lhůt nepočítá se zvláštními úkony vztahujícími se výlučně k penále; naopak činí osud penále závislým na běhu lhůt k vybrání samotné daně. Je proto nevýznamné, že správce daně nezahrnul do výzvy zmínku o zajištění penále: úkony přerušující běh lhůty pro vybrání daně totiž dopadají na běh lhůty pro sdělení předpisu penále automaticky, bez toho, že by v nich existence či výše penále musela být označena. Pokud lze předpis penále sdělit nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně, nemá se tím na mysli pouze lhůta původní, ale též lhůta nově započatá v důsledku úkonu podle §70 odst. 2 daňového řádu. Taková úprava je logická: dlužná daň se totiž penalizuje až do zaplacení posledního dílčího nedoplatku, a celkový předpis penále tak nelze sdělit dříve než po poslední splátce dlužné daně. Předpis penále lze sdělovat i průběžně, to však na právě učiněném závěru nic nemění: penále za naposledy zaplacenou částku musí být předepsáno až po jejím zaplacení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
V projednávané věci bylo zásadní otázkou posouzení, zda předpis penále je omezen samostatnou lhůtou, anebo zda je vázán na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání daně (v daném případě v souvislosti s výzvou učiněnou dle §70 odst. 2 daňového řádu). Jednalo se tedy o problematiku - výklad a aplikaci - tzv. jednoduchého práva, který přísluší výhradně obecným soudům.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky velmi podrobně a důkladně zabýval a své právní závěry přiléhavě, logicky a v souladu s dosavadní judikaturou odůvodnil. Vzhledem k tomu, že argumentace ústavní stížnosti míří nikoli vůči protiústavnosti, ale vůči legalitě napadeného rozhodnutí, přičemž takový druh přezkumu se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho přezkumu vymyká, nepovažuje Ústavní soud, s ohledem na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí, za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat.
V dané věci je nesporné, že stěžovatelka přes výzvu dle §73 odst. 1 daňového řádu ve lhůtě neuhradila nedoplatky na vyměřené a splatné dani z přidané hodnoty a vznikla jí povinnost zaplatit za pozdní úhradu penále. Za situace, kdy z platné právní úpravy vyplývá, že povinnost k zaplacení penále je daňovému subjektu sdělována deklaratorním rozhodnutím, přičemž penále je třeba sdělit ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně, neboť lhůta pro předpis penále je vázána až na lhůtu pro vybrání daně (§63 odst. 4 věta čtvrtá ve spojení s §70 daňového řádu), nelze právní výklad příslušných ustanovení daňového řádu provedený Nejvyšším správním soudem, hodnotit jako výklad, který by byl výrazem interpretační svévole, nebo který by vybočoval z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů a z tohoto důvodu mohl být považován za výklad ústavně rozporný.
Závěru, dle nějž výzva k zaplacení daňového nedoplatku daně z přidané hodnoty byla kvalifikovaným právním úkonem ve smyslu §70 odst. 2 daňového řádu, kterým došlo k přerušení promlčecí lhůty k vymáhání a vybrání nedoplatku daně i lhůty pro sdělení penále za pozdní odvod daně, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Uvedené právo totiž nezaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by doměřením daňového penále bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, neboť penále jí bylo doměřeno na základě zákona, tedy v souladu s odst. 5 cit. ust., přičemž správní orgány i soudy postupovaly v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu