ECLI:CZ:US:2009:2.US.817.09.1
sp. zn. II. ÚS 817/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem Advokátní kanceláře v Chebu, Májová 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4542/2008, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. 12 Co 285/2008, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 18 C 382/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98, ve věci žalobce Města Karlovy Vary proti žalovanému stěžovateli o určení vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání.
Důvodem návrhu stěžovatele na obnovu řízení dle ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v dané věci byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007 ve věci vedené pod sp. zn. 56 Co 170/2006, kterým bylo na základě zpracovaného znaleckého posudku rozhodnuto v jiné věci, týkající se jiného účastníka řízení, ale se stejným předmětem řízení, odlišně, než v případě stěžovatele, tj. ve prospěch žalovaného. (Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1452/2008 zamítnuto.)
Dle stěžovatele důkaz ve formě znaleckého posudku zajištěný ve věci vedené u Krajského soudu Plzeň pod sp. zn. 56 Co 170/2006 jednoznačně svědčí i v jeho prospěch, neboť pokud by byl zpracován znalecký posudek v oboru geodézie a kartografie také v jeho věci, lze mít důvodně za to, že konečné rozhodnutí ve věci samé by bylo pro něj příznivější. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho původním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98 nebyl skutkový stav zjištěn úplně a správně. V projednávané věci jsou splněny důvody pro povolení obnovy řízení, neboť není přípustný stav, kdy v totožných věcech, s totožným předmětem, je vydáno zcela rozdílné rozhodnutí dotýkající se právní jistoty účastníků ve vlastnických vztazích k nemovitostem. Stěžovatel oproti tvrzení obecných soudů zdůrazňuje, že nemohl využít uvedeného znaleckého posudku a jeho podkladů, neboť posudek mu byl znám až na základě výsledků shora uvedeného jiného řízení a jeho vlastním návrhům učiněným v původním řízení na přibrání znalce nebylo vyhověno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že se při projednání nynějšího návrhu nemohl zabývat poukazem stěžovatele na nesprávné závěry soudů v původní věci projednávané u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98. Uvedené řízení bylo pravomocně skončeno (dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 odmítnuto jako nepřípustné a ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 207/06 odmítnuta jako neopodstatněná). Ústavní soud se proto zaměřil pouze na zjištění, jestli obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudily, zda jsou v projednávané věci splněny důvody obnovy řízení.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele na obnovu řízení důkladně zabývaly a své závěry pečlivě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Dle právního názoru obecných soudů rozsudek Krajského soudu Plzeň pod sp. zn. 56 Co 170/2006 a v rámci řízení provedený důkaz znaleckým posudkem není rozhodnutím a důkazem, které bez své viny stěžovatel, jako navrhovatel obnovy řízení, nemohl použít v původním řízení a které nepochybně mohou přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. V případě rozhodnutí, které stěžovatel shledával jako důvod obnovy, došlo pouze o jiné zhodnocení skutečností, které byly známy již v původním řízení týkajícím se stěžovatele a o odlišný právní názor jiného odvolacího senátu Krajského soudu v Plzni. Listiny, které byly podkladem pro zpracování znaleckého posudku, byly soudu známy i v původním řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiloval. Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom odlišného právního posouzení otázky vlastnictví předmětných nemovitostí ve vztahu k posouzení nároku stěžovatele, avšak změny právního posouzení v jeho věci se nelze s ohledem na zákonem vymezené důvody obnovy řízení domáhat prostřednictvím žaloby na obnovu řízení.
Ústavní soud konstatuje, že uvedené závěry soudů zcela korespondují se zjištěními provedenými v rámci projednávání návrhu na obnovu řízení a s požadavky kladenými na přípustnost obnovy řízení platnou právní úpravou. Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňovat. Vzhledem ke srozumitelnému a logickému zdůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za účelné se k věci z hlediska jednoduchého práva duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel, který jako důvod obnovy řízení udával právní závěry přijaté na základě provedeného dokazování ve shora specifikovaném řízení jiného účastníka, neprokázal existenci nových skutečností nebo důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a které by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve smyslu ust. 228 odts. 1 o.s.ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani v případě rozhodnutí Ústavního soudu, závazných pro všechny orgány a osoby, není právní názor či jeho změna novou skutečností, která by mohla nebo měla být důvodem obnovy řízení podle §228 o.s.ř.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu