ECLI:CZ:US:2009:2.US.82.09.2
sp. zn. II. ÚS 82/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Města Louny, Mírové náměstí 35, 440 01 Louny, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01 Louny, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č. j. 20 Co 463/2008-28, a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 3. září 2008, č. j. 11 E 6/2008-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí (v identifikovaných výrocích), která obecné soudy v jeho věci vydaly ohledně nákladů řízení o výkon rozhodnutí. Dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel se domáhal, aby podle vykonatelného rozhodnutí Města Louny - bloku na pokutu ze dne 27. prosince 2002, č. A 0491410, série DA/1997, jež nabylo právní moci dne 27. prosince 2002, byl nařízen k uspokojení jeho pohledávky ve výši 400 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného J. K.
Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí zamítl (výrok I.), řízení o výkon rozhodnutí zastavil (výrok II.), a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů výkonu (výrok III.). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení odvolacího řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že jsou v dané věci splněny podmínky pro postup podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž okolnosti hodné zvláštního zřetele spatřoval ve skutečnosti, že i když v době podání návrhu na výkon rozhodnutí nebyla pohledávka stěžovatele uspokojena, stěžovatel podal návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti v době, kdy již byla u jiného soudu úspěšně vedena exekuce prodejem movitých věcí. Podání návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti považoval proto soud, s ohledem na popsanou situaci, kterou si mohl stěžovatel snadno zjistit, za nadbytečný.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě jsou splněny podmínky pro postup podle §150 o. s. ř., a ztotožnil se i s jeho argumentací, že bylo v možnostech stěžovatele si opatřit před podáním návrhu na výkon rozhodnutí informaci o stavu vymáhání pohledávky v již nařízené exekuci prodejem movitých věcí. Navíc pak dodal, že v souzeném případě se nejednalo o situaci, kdy by předchozí způsob výkonu skončil bezvýsledně a dodal, že soud prvního stupně zcela správně přihlédl i k výši vymáhané pohledávky, kterou je třeba posuzovat i vzhledem k navrženému způsobu výkonu rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že předmětný návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti podal po téměř čtyřech letech od nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v situaci, kdy mu na úhradu jeho pohledávky nebyla zaplacena ani koruna. Ačkoliv v návrhu na výkon rozhodnutí výslovně žádal, aby byl vyrozumíván, kdy a kde bude výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vykonán, nikdy žádnou informaci neobdržel. Podle jeho názoru nelze na něm spravedlivě žádat, aby po "čtyřleté nečinnosti soudu" spoléhal na úspěšnost výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Dále polemizuje s názorem soudů, pokud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnily též výší vymáhané pohledávky. Taková okolnost nemůže být hodna zvláštního zřetele, zejména též proto, že jako správce veřejného majetku má stěžovatel povinnost vymáhat i bagatelní částky. Za nepřijatelný považuje argument, že lze předpokládat, že se rozhodnutí o nepřiznání nákladů závažněji nedotkne jeho majetkových poměrů, a to zejména proto, že tyto majetkové poměry v daném řízení nikdo nezkoumal. Upozorňuje na to, že soudy nevzaly zřetel k tomu, že povinný byl majitelem rekreačního objektu s pozemky a že tedy i když byl důchodcem, nebyl nemajetný. Stěžovatel se proto domáhal zrušení výroku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně a celého výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V daném případě z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, či porušení dalších ústavně chráněných práv uváděných stěžovatelem. Podle Ústavního soudu se v argumentaci obou obecných soudů odráží, byť nikoliv explicitně, úvaha o tom, jakým způsobem by se eventuální přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka.
Ústavní soud se navíc s hodnocením obecných soudů ztotožňuje a má zato, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy v době podání dalšího návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti byla již úspěšně vedena exekuce podle předchozího návrhu a bylo zřejmé, že bude zcela úspěšná, by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zjevně nespravedlivé. V tomto kontextu nemůže obstát ani jinak zřejmě oprávněná námitka stěžovatele, že v řízení před obecným soudem ohledně návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí docházelo ke zbytečným průtahům. Bylo věcí stěžovatele, aby činil kroky k odstranění průtahů a vyvozoval z toho odpovědnost v souladu s platným právem. V rámci tohoto řízení je však okolnost, že v jiném řízení docházelo k průtahům irelevantní.
Lze tedy konstatovat, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu