ECLI:CZ:US:2009:2.US.93.09.1
sp. zn. II. ÚS 93/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) M. V., b) RNDr. D. H., zastoupených JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem Strakonice, Plánkova 600, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2007 č. j. 6 Co 2755/2007-575 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. 8. 2007 č. j. 6 C 117/2006-544, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil, k žalobě žalobců bylo napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku bylo určeno, že vlastnické právo k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců. K odvolání stěžovatelek, coby žalovaných, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrzen ve výroku o určení přechodu vlastnického práva (ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů). Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. (jejich otci propadlo celé jmění rozhodnutím trestního soudu v roce 1954 /rehabilitován byl v roce 1990/ a jejich matka převedla v tísni bezplatně své podíly na zemědělských nemovitostech na stát v roce 1964) a žalované jsou povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. Nárok žalobců byl uplatněn řádně, včas a v tomto případě je dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. a) i písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Dle odvolacího soudu se podařilo žalobcům prokázat, že právní předchůdci žalovaných (stěžovatelek) nabyli smlouvou ze dne 21. 9. 1970, uzavřenou se Státním statkem P., národním podnikem, nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, uzavřená dne 23. 10. 2005 mezi žalovanými jako prodávajícími a Ing. A. N. jako kupující, o převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Podle názoru soudů obou stupňů se jednalo o právní úkon obcházející zákon, neboť žalované kupní smlouvu uzavřely dva měsíce poté, co jim bylo doručeno dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 6 co 943/2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 21. 1. 2005, čj. 6 C 643/2000-347, a to tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalovaným tedy muselo být zřejmé, že žalobci tímto prodejem budou vyloučeni z možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Rovněž kupující bylo známo, že ohledně nemovitostí se vede dlouhodobý spor a nic jí nebránilo ujistit se (tím spíše, že byla s prodávajícími v úzkých vztazích) o tom, zda spor je definitivně ukončen a žádné soudní řízení ohledně předmětných nemovitostí již neběží. Pakliže by tak neučinila, nezachovala by obvyklou opatrnost, kterou lze po ní s ohledem na konkrétní okolnosti případu požadovat. Navíc z hlediska smyslu a účelu sledovaného zákonem o půdě je třeba hodnotit i následné chování účastnic kupní smlouvy, neboť bylo zjištěno, že kupující předmětné nemovitosti vůbec neužívá a užívají je nadále žalované. Ze skutkových zjištění plyne, že Ing. N. musela cíl kupní smlouvy v podobě výsledku odporujícímu zákonu minimálně předpokládat. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (toto usnesení stěžovatelky ústavní stížností nenapadly).
Stěžovatelky v ústavní stížnosti konkrétně namítají, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, neboť nedoplnil v souladu s jeho pokynem dokazování dalším výslechem svědkyně Ing. N. Navíc soud prvního stupně uvedl v odůvodnění nepravdivé tvrzení, že a) Ing. N. údajně věděla, že ohledně předmětné nemovitosti se vede dlouhodobý restituční spor (dle stěžovatelek tato svědkyně měla před soudem hovořit toliko o soudním sporu), b) předmětnou kupní smlouvu sepsal a ověřoval podpisy na ní advokát a byl povinen Ing. N. upozornit na skutečný stav řízení. Stěžovatelky polemizují s právním názorem odvolacího soudu, který měl svědkyni Ing. N. přičítat k tíži, že nezachovala obvyklou opatrnost, neboť se měla přesvědčit, zda tento spor je ukončen takovým způsobem, že rozsudek nelze zvrátit. Dle stěžovatelek tento názor znamená, že každý kupující nemovitosti, která byla nějak dotčena nějakým soudním řízením, by se nesměl spokojit s faktem právní moci rozhodnutí soudu (který je však v právním vědomí běžných občanů logicky chápán jako "konec" soudního sporu).
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že argumentace stěžovatelek postrádá ústavně právní rovinu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelky shora citované námitky (obsahově) identifikují právě výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti závěrů obecných soudů a věcné nesprávnosti aplikace podústavního práva, a nepřípustně je tedy spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí v tomto rozsahu dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší. Nelze tak námitky stěžovatelek (z hlediska jejich obsahu) považovat za způsobilé doložit pochybení soudů v takové intenzitě, která by zakládala exces, a tak i protiústavnost. Aniž by se tak uchýlil k hodnocení podústavní "správnosti" rozporovaných závěrů a procesního postupu soudů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v nich exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ústavní soud shledává úvahy obecných soudů, které je vedly k formulaci závěrů, logicky a srozumitelně odůvodněnými, a tedy ústavně konformními, a nemá proto důvod je jakkoliv přehodnocovat.
Toliko nad rámec lze v konkrétnostech dodat následující.
S námitkou nedoplnění dokazování v souladu s pokynem odvolacího soudu, se odvolací soud řádně a přesvědčivě vypořádal. Zdůraznil, že soudu prvního stupně bylo pouze uloženo respektovat při vyhotovení rozsudku požadavky stanovené v §157 odst. 2 o.s.ř. tak, aby rozsudek byl přezkoumatelný, a interpretace stěžovatelek je tedy mylná.
Námitku, že předmětnou kupní smlouvu sepsal advokát, ověřoval podpisy a byl povinen svědkyni Ing. N. upozornit na skutečný stav řízení, lze považovat za v řízení o ústavní stížnosti nepřiléhavou již proto, že se vztahuje jen k napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolací soud této námitce přisvědčil a z takto mylného názoru soudu prvního stupně proto ve svých závěrech nevycházel).
K námitce stěžovatelek, že svědkyně Ing. N. pouze uvedla svou vědomost o vedení sporu stran předmětné nemovitosti a neuvedla výslovně "restituční spor", postačí poukázat na její věcnou irelevantnost. I kdyby bylo pravdou, že tato svědkyně nevěděla, že jde přímo o restituční spor, klíčové pro posouzení dané věci byl závěr soudů, že daná svědkyně věděla, že ohledně předmětné nemovitosti se vede dlouhodobý spor a že se mohla dotázat, zda žádné soudní řízení ohledně předmětných nemovitostí již neběží, tedy zda otázka vlastnického práva k předmětné nemovitosti byla již postavena na jisto, byla definitivně vyřešena. Argumentace stěžovatelek tak i v tomto aspektu nese rysy formalismu, nereflektuje adekvátně teleologii dané problematiky a napadených rozhodnutí obecných soudů. Ostatně právě toliko "sporem" argumentoval v závěru napadeného rozsudku odvolací soud (i stěžovatelky zmiňují v ústavní stížnost v této souvislosti jen rozhodnutí prvostupňové).
Konečně stěžovatelky namítají, že názor odvolacího soudu značí, že každý kupující nemovitosti, která byla dotčena nějakým soudním řízením, by se nesměl spokojit s faktem právní moci rozhodnutí soudu. Nepřiléhavost této námitky stěžovatelek tkví již v tom, že odvolací soud (jakož i soud nalézací) naopak vztáhly názor o absenci obvyklé opatrnosti Ing. N. toliko ve vztahu ke konkrétnostem dané věci a s důsledky toliko pro restituční řízení. Takto ostatně argumentoval kupř. odvolací soud výslovně v napadeném rozsudku (srov. kupř. "Kupující s ohledem na všechny okolnosti dané věci za situace..."). Paušalizace stěžovatelek vysloveného soudního názoru na všechny kupující nemovitosti, které byly dotčeny nějakým soudním řízením, je proto nepřípadná. V této souvislosti lze odkázat kupř. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 531/03 či II. ÚS 80/05, ve kterých mj. konstatoval, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, a dovodil obecný princip, že v případě střetu práv restituentů na straně jedné a nabyvatelů majetku je třeba upřednostnit prvně uvedené (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 15/01 a nález sp. zn. II. ÚS 515/2000). I kdyby však názor soudů byl aplikovatelný na jakýkoli typ soudního řízení (nikoli jen restituční), neshledával by v něm Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť o dobré víře, a tak o zásahu do právní jistoty kupujícího, by stěží mohlo být hovořeno za situace, když by kupující věděl, že dosud probíhá (jakýkoli) soudní spor o nemovitost, v důsledku kterého může být (mj.) autoritativně deklarováno vlastnické právo jiného subjektu než prodávajícího, navíc za situace úzkého vztahu mezi prodávajícím a kupujícím, který by o to více umožňoval kupujícímu informovat se plnohodnotně na pravý stav probíhajícího soudního řízení a jeho možné důsledky. V takovém případě by ostatně upřednostnění kupujícího před skutečným vlastníkem bylo v rozporu s rozumným uspořádáním společenských vztahů, bylo by zjevně nespravedlivé. Nehledě na to, že by takovým postupem bylo posvěceno porušování zákona (např. blokačních ustanovení) či jeho obcházení, což by značilo rezignaci na imperativ dodržování zákona a poskytování ochrany poškozenému, neboť by v praxi ve stejných situacích pro úspěšnost převodu (v probíhajícím soudním řízení) sporné věci na třetí osobu postačilo po nabytí právní moci uzavřít účelově smlouvu se třetí osobou, která by se nadto mohla na celém jednání podílet úmyslně (v praxi by byl stěží prokazován stav mysli kupujícího, že smlouvu uzavřel mj. v úmyslu zbavit možnosti případného skutečného vlastníka domoci se věci). Lze poukázat též na citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 80/05, kde bylo mj. uvedeno, že "...postačí pro stručnost odkázat na judikaturu obecných soudů, dle které za situace, kdy hmotné právo neobsahuje ochranu třetích osob v případě, že uzavřely smlouvu absolutně neplatnou, nemůže být tento prvořadý důsledek odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím z procesního práva (institut právní moci) [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 9 Co 654/2001, jakož právě i odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu]." nebo "...Byť byl totiž rozsudek krajského soudu ze dne 4.6.1992 v právní moci, opravné prostředky nebyly dosud vyčerpány, neboť běželo dovolací řízení a vedlejší účastník coby osoba povinná dle zákona č. 403/1990 Sb., si musel být vědom, že žalobci svůj nárok uplatňují... Z úpravy institutu dovolání se možnost změny, byť i pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, bezpochyby podávala...pro omezení majetkové dispozice povinné osoby není klíčové, zda byly vyčerpány pouze řádné opravné prostředky (a rozhodnutí je tak v právní moci), nýbrž jestli byly vyčerpány opravné prostředky (tedy i mimořádné)... Ostatně podle převládající procesní teorie právní moci, je třeba právní moc rozhodnutí soudu (a to obě její stránky - formální i materiální) posuzovat pouze jako procesní institut, který nepřetváří předprocesní hmotné právo (srov. A. Wintrová a kolektiv: Civilní právo procesní - Linde Praha a. s., třetí vydání z roku 2004, str. 308). Jak konstatoval dovolací soud v dané věci, nepřiznává-li hmotné právo ochranu práv plynoucích zdánlivě z absolutně neplatného právního úkonu, nemůže být tento prvořadý důsledek odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím z procesního práva..." Dokonce je nabíledni použitelnost i závěru (ve vztahu k v tomto odstavci rozebírané námitce stěžovatele) "silnějšího", tj. že v tomto rozsahu ústavní stížnosti jsou stěžovatelky zjevně neoprávněné ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním smyslu, neboť je zde argumentováno ve své podstatě nutností ochrany třetí osoby (kupujícího, tj. v konkrétní věci Ing. N.), avšak ústavní stížnost nelze podat ve prospěch třetí osoby.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu bylo i v dané věci, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu