ECLI:CZ:US:2009:2.US.937.09.1
sp. zn. II. ÚS 937/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou v Ostravě, Matiční 730/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2008 sp. zn. 30 T 2/2008, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 4 To 48/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Stěžovatel byl podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně stěžovatele. Za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil podle §222 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obou obviněných a státního zástupce podané v neprospěch obviněného K. O. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Posléze odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (usnesením ze dne 4.3.2009 sp. zn. 3 Tdo 226/2009).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního řízení společně s obžalovaným K. O. namítal, že hlavní vinu na smrti poškozené měl R. J. Orgány činné v trestním řízení jej ale vedly v pozici svědka a dokonce je jeho svědecká výpověď považována jako hlavní přímý důkaz, který má stěžovatele a spoluobžalovaného O. usvědčovat z trestného jednání. K osobě svědka R. J. se stěžovatel obsáhle vyjádřil v rámci podaného odvolání, na něž v podrobnostech poukázal.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není plně vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, a to již kupř. před nalézacím soudem, přičemž obecné soudy se těmito námitkami velmi pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace (pouze cituje články Listiny a Ústavy) v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nutné citovat přesvědčivou argumentaci obecných soudů (především nalézacího soudu), v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje.
Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu ze strany stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl, jako o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu