ECLI:CZ:US:2009:3.US.110.09.1
sp. zn. III. ÚS 110/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti AUTOCENTRUM ŠPINAR, a. s. se sídlem Havlíčkův Brod, Jihlavská 3278, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008 č. j. 12 Cmo 379/2008-61, a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a společnosti PEUGEOT Česká republika, s. r. o. se sídlem Na Strži 40, Praha 4, IČ: 25080229, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým podle jejího názoru byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu článku 11, článku 26 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ve smyslu článku 90 Ústavy ČR. Současně stěžovatelka navrhuje odložení jeho vykonatelnosti.
II.
Z předložených spisových materiálů Ústavní soud zjišťuje:
Stěžovatelka s vedlejším účastníkem dne 13. 1. 2004 uzavřela koncesionářskou smlouvu na dobu určitou, a to do 31. 5. 2010. Dne 16. 7. 2008 obdržela od vedlejšího účastníka řízení dopis, v němž jí oznámil, že "s okamžitou platností odstupuje od smlouvy (podle čl. XVIII smlouvy), neboť stěžovatelka porušila podstatné povinnosti, protože opakovaně odmítla audit". Takovým jednáním podle mínění vedlejšího účastníka řízení došlo k porušení ustanovení čl. IV. odst. 1 smlouvy, kterým se stěžovatelka zavázala kdykoliv během své otevírací doby umožnit vedlejšímu účastníkovi jako svému dodavateli kontrolu zásob nových motorových vozidel a již uzavřených kupních smluv k ověření, zda stěžovatelka podle svého závazku nedodává zákazníku motorové vozidlo dříve, než zaplatí kupní cenu.
Stěžovatelka tomuto tvrzení oponovala v tom smyslu, že žádné své povinnosti ze smlouvy neporušila; ze strany vedlejšího účastníka došlo k nepochopení nesprávné činnosti pracovníka kontrolující organizace, který nad rámec svého zmocnění vyžadoval vydání kopií dokumentů, které rovněž obsahovaly citlivé osobní údaje kupujících, což by vedlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů.
Stěžovatelka proto podala u Městského soudu v Praze návrh, aby soud vydal předběžné opatření, kterým žalovanému uloží plnit povinnosti, vyplývající z koncesionářské smlouvy.
Soud prvního stupně shledal naléhavost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky řízení, přičemž posoudil odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy jako neplatný právní úkon (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Jednání stěžovatelky přitom nehodnotil jako porušení podstatných povinností, k jejichž plnění se smluvně zavázala.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Nc 1077/2008-9 pod bodem I. výroku nařídil předběžné opatření, kterým vedlejšímu účastníkovi uložil dodávat stěžovatelce, podle účastníky uzavřené koncesionářské smlouvy (dále jen "smlouva"), nová motorová vozidla určená k prodeji zákazníkům a umožnit jí využívat k tomuto účelu nutných informačních systémů vedlejšího účastníka pro podporu tohoto prodeje. Pod bodem II. výroku soud prvního stupně odmítl návrh stěžovatelky, aby vedlejšímu účastníkovi bylo rovněž uloženo plnit všechny své závazky a povinnosti vyplývající ze smlouvy. Pod bodem III. výroku uložil stěžovatelce, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení předmětného rozhodnutí podala návrh ve věci samé. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 11. 2008 č. j. 12 Cmo 379/2008-61 jako soud odvolací napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Nc 1077/2008-9 ve výroku pod body I. a III. změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl, a neuložil jí proto, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení rozhodnutí podala návrh ve věci samé. Návrh na zastavení odvolacího řízení rovněž zamítl.
Odvolací soud konstatoval, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože předběžné opatření "není možné vydat tam, kde by šlo o úpravu vztahů faktických nikoli právních, přičemž by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou". Navíc podle jeho názoru předběžné opatření nemůže svým obsahem kopírovat rozhodnutí ve věci samé, protože by v podstatě činilo takové rozhodování nadbytečným. Návrh na nařízení předběžného opatření tak, jak byl stěžovatelkou formulován, podle zjištění odvolacího soudu nepřípustným způsobem upravoval faktické poměry mezi účastníky, a tím předjímal rozhodnutí ve věci samé, neboť navrhovaným předběžným opatřením se ukládala povinnost vedlejšímu účastníkovi vyplývající z uzavřené smlouvy, to vše za situace, kdy stěžovatelka v podstatě shodně hodlala formulovat i své žalobní žádání. Tato skutečnost je podle mínění odvolacího soudu zjevná i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se v něm podle návrhu stěžovatelky zabývá meritem věci. Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám vedlejšího účastníka i v tom, že obě napadené části výroku jsou neurčité, neboť uložená plnění nedefinují tak, aby bylo rozhodnutí vykonatelné.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především argumentuje tím, že nařízením předběžného opatření soudem prvního stupně bylo dosaženo úpravy vztahů obou účastníků ve smyslu uzavřené koncesionářské smlouvy tak, že stěžovatelce umožňovalo dál pokračovat v předmětu jejího podnikání, aniž by současně v této souvislosti vedlejšímu účastníkovi vznikala jakákoli škoda či újma. Stěžovatelka se domnívá, že zahájený spor "o neplatné odstoupení od koncesionářské smlouvy" bude dlouhodobý, a ona je a bude i v budoucnu na dodávkách zboží - aut od vedlejšího účastníka existenčně závislá. Bez prodeje nových vozidel a příslušného servisu vedlejšího účastníka nemůže prý úspěšně podnikat ani v servisní a opravárenské činnosti, stejně jako v prodeji náhradních dílů motorových vozidel zn. Peugeot. Společnost stěžovatelky proto i v případě svého úspěchu ve sporu může bez svého zavinění zaniknout.
Podle názoru stěžovatelky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze představuje "věc rozhodnutou", neboť fakticky, a to s ohledem na další pokusy stěžovatelky formulovat návrh na nařízení předběžného opatření v souladu s názorem odvolacího soudu, jsou tyto návrhy Městským soudem odmítány.
Usnesením Vrchního soudu v Praze tak bylo údajně stěžovatelce její podnikání znemožněno, přičemž je ohrožena existence i jí samotné. Protože je nanejvýš pravděpodobné, že prodlení spojené s projednáváním její žaloby příslušným soudem bude pro ni znamenat velkou újmu, navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení, neboť v opačném případě jí hrozí vznik značné a neodvratné újmy, aniž taková újma může současně hrozit vedlejšímu účastníkovi, či jiným osobám.
IV.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 97 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani instančně nadřízen, nemůže proto zasahovat do rozhodovací činnosti těchto soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají pouze v rovině podústavního práva. Výjimkou jsou případy, v nichž takové porušení představuje současně i porušení některého ústavně zaručeného práva nebo svobody (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 3, pod č. 5, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Zásadou ústavněprávního přezkumu je také zvážení, zda se obecné soudy při interpretaci podústavního práva pohybují v mezích soudního uvážení, směřujícího k vymezení tzv. neurčitých pojmů, jako je tomu právě v případě podmínek pro nařízení předběžného opatření. Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže v rozhodnutí uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je jeho zjevným excesem (libovůlí). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 36/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo návrh činí, především prokázána potřeba zatímní úpravy (právních) poměrů účastníků [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tato potřeba vyvstává - obecně vzato v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily "nezvratný stav".
Pokud se týká povinnosti žalobce prokázat existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, jde skutečně o zásadní podmínku. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí být žalobcem nejen tvrzeny, ale především navrhovatel musí o nich soud přesvědčit. V této souvislosti je třeba připomenout, že se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat.
Stěžovatelka se návrhem na nařízení předběžného opatření domáhala úpravy nikoli právních poměrů, ale poměrů faktických. Tato skutečnost je zcela zjevná i z odůvodnění ústavní stížnosti, kde stěžovatelka apeluje na nutnost zajištění dalších dodávek ze strany vedlejšího účastníka, aby byl tak zachován její předmět podnikání a tedy i její aktivita. Jak ostatně zdůraznil odvolací soud, stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby zákonu odpovídajícím způsobem zformulovala určitý, jasný a srozumitelný návrh na nařízení předběžného opatření podle ustanovení §76 o. s. ř., který by odpovídal ustanovení §75 o. s. ř. To se však nestalo.
Procesní institut předběžného opatření neslouží k tomu, aby sám o sobě vyřešil sporné vztahy účastníků, jakkoli by takové vztahy měly pro oba či jednoho z nich závažné následky, neboť jde o potřebu zatímní úpravy poměrů do doby konečného rozhodnutí ve věci samé, přičemž soud při posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření nesmí takové konečné rozhodnutí předjímat (prejudikovat). Žalobce nemůže podávat návrh na nařízení předběžného opatření neuváženě, bez vědomí dostatečně jasně a jednoznačně formulované žaloby, kterou hodlá dosáhnout svého procesního cíle - vyřešení věci samé. Určení předmětu řízení, a to jak návrhu na nařízení předběžného opatření, tak i žaloby ve věci samé, je plně v dispozici žalobce a soud nemůže místo něj zvažovat všechny v úvahu přicházející možnosti návrhů, které by v projednávané věci přicházely v úvahu. Bylo tedy věcí stěžovatelky, aby soud přesvědčila o potřebě zatímně právně upravit poměry účastníků řízení se zřetelem k tomu, jaký konkrétní nárok či určení má být předmětem řízení ve věci samé.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dal najevo (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (ovšem nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání (nařízení) předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR)". Sice též platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opaření směřovat,.... nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany", avšak Ústavní soud zdůrazňuje i důsledky tohoto opatření, tj. že v případě předběžného opatření jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), jímž v žádném případě není prejudikován výsledek sporu. Ve smyslu ustálené judikatury je rovněž vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám (přičemž tento nárok nemusí být prokázán nepochybně).
Ústavní soud nepochybuje o tom, že odvolací soud při rozhodování o změně rozhodnutí soudu prvního stupně všechna tato interpretační pravidla dodržel; jeho odůvodnění nelze vytknout ani to, že by jeho závěry ohledně nesplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření neodpovídaly platné judikatuře v této otázce, či že by nevzal v úvahu konkrétní okolnosti projednávané věci. Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal k meritornímu posouzení. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako nepřípustnou odmítl, což znamená nutnost odmítnout i návrh učiněný podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu