ECLI:CZ:US:2009:3.US.1117.07.1
sp. zn. III. ÚS 1117/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., právně zastoupené Mgr. Leonou Šilarovou, advokátkou AK se sídlem Štefánikova 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007 č. j. 19 Co 338/2006-93, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2006 č. j. 50 C 33/2005-38, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a B. K., právně zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem AK se sídlem Elišky Machové 41, 616 00 Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. května 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. července 2007 a dne 21. srpna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007 č. j. 19 Co 338/2006-93, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2006 č. j. 50 C 33/2005-38, a to pro porušení článku 10 odst. 1 a odst. 2, článku 11 odst. 3 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 33/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. ledna 2006 č. j. 50 C 33/2005-38 vyhověl žalobě B. K. a uložil žalovaným 1) L. R. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), 2) I. P., 3) L. P., 4) nezl. M. P. a 5) nezl. K. R. povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 2 o velikosti 1+1, který se nachází v Brně na ulici Štolcova č. orientační 75; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných 1), 3), 4) a 5) Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2007 č. j. 19 Co 338/2006-93 odmítl odvolání první žalované proti výroku o povinnosti druhé žalované vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku a do souvisejícího výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku pod bodem I. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 3), 4) a 5). Ve výroku pod bodem III. odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v jeho výroku pod bodem II. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 3), 4) a 5). Ve výroku pod bodem IV. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007 č. j. 19 Co 338/2006-93 podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), neboť měla za to, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Usnesením ze dne 20. května 2008 sp. zn. 26 Cdo 5510/2007 Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, neboť zákonem stanovená podmínka povinného právního zastoupení v dovolacím řízení zakotvená v ust. §241 odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s ust. §241 odst. 4 o. s. ř. nebyla přes soudem prvního stupně provedená opatření do okamžiku rozhodování dovolacího soudu splněna.
Jestliže se posouzení přípustnosti mimořádného opravného prostředku odvíjí teprve od vlastní úvahy příslušného soudu, je věcí zvážení stěžovatele, zda tento mimořádný opravný prostředek podá či nikoliv. Zákonná úprava jej k tomuto kroku nenutí, neboť důvody podání tohoto prostředku a ústavní stížnosti nejsou zaměnitelné (J. Filip, P. Holländer, V. Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání 2007. C. H. Beck 2007, s. 507).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na zachování lidské důstojnosti dle článku 10 odst. 1 Listiny; stěžovatelka uvádí, že jak Městský soud v Brně, tak následně i Krajský soud v Brně posoudily jako správné jednání žalobkyně, která stěžovatelku přiměla k podpisu nájemní smlouvy ze dne 19. prosince 2002 uvedením stěžovatelky v omyl, navíc nezapočetla zcela dvoutřetinovou část kupní ceny na nájemné. Rovněž skutečnost, že stěžovatelka by měla být spolu s jejími čtyřmi dětmi vystěhována bez nároku na bytovou náhradu, a to při současné neschopnosti stěžovatelky najít si odpovídající bydlení pro pět osob, zejména z finančních důvodů, je pro stěžovatelku ponižující a neoprávněně zasahuje do jejího soukromého a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny. Soudy obou stupňů podle stěžovatelky rovněž nerespektovaly článek 11 odst. 3 Listiny, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Žalobkyně jako vlastník nemovitosti prý zneužila svého vlastnického práva a silnějšího postavení ve vztahu ke stěžovatelce, přičemž soud neposkytl stěžovatelce žádnou ochranu, na kterou má v souladu s článkem 36 Listiny právo.
III.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a B. K. jako vedlejší účastnice řízení. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal účastníkům k replice.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci bylo před soudem prvního stupně prokázáno, že stěžovatelka měla uzavřenu nájemní smlouvu na dobu určitou, přičemž doba nájmu uplynula a stěžovatelka spolu s ostatními žalovanými bydlela v bytě nadále bez právního důvodu. Žalobkyně se tedy domáhala ochrany svého vlastnického práva podle ust. §126 obč. zák. důvodně. S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, když uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobě vyhověl.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu