ECLI:CZ:US:2009:3.US.1159.08.1
sp. zn. III. ÚS 1159/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. F., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 Co 592/2007-748, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Praze změnil k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2007 č. j.
42 P 112/2006-555 tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezletilého. Stěžovatelka toto rozhodnutí zpochybnila tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených spisů Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu o tom, zda byly naplněny podmínky pro změnu výchovného prostředí podle §28 zákona o rodině a pro změnu dosavadní střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je svévolné, neboť jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Napadené rozhodnutí je dle názoru stěžovatelky svévolné i z hlediska použité interpretace a aplikace zákonných ustanovení představuje odklon od ustálené judikatury a nebylo vydáno v souladu s kautelami ústavního rámce. Stěžovatelka dále tvrdí, že vydáním rozhodnutí bylo porušeno i její právo na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Praze, v němž stručně shrnuje závěry svého rozsudku, na nějž v podrobnostech odkazuje. Odvolací soud odkazuje také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2412/07, které se zabývalo podmínkami střídavé výchovy nezletilého dítěte.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že odvolací soud opřel svůj závěr o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a podrobně objasnil okolnosti, které jej vedly k napadenému rozhodnutí, a s odkazem na současnou judikaturu vysvětlil svůj závěr, že v rozhodné době nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí. Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud srozumitelně uvedl, jaké důvody jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a navzdory tvrzení stěžovatelky nelze jeho rozhodnutí označit jako svévolné a excesivní. Obdobně ani provedená interpretace podústavního práva není v rozporu s ústavně zaručenými principy.
Pokud jde o tvrzené porušení práva stěžovatelky na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, lze konstatovat, že stěžovatelka se v podstatě domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy a právních závěrů z toho vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným zejména v Ústavě ČR a v Listině.
Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou v dané věci relevantní. Odvolací soud postupoval při rozhodování právě v souladu se zásadou uvedenou v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), podle níž by "rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte (oběma rodiči) mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů". Vycházel především ze zjištění, že v dosavadní péči obou rodičů o nezletilého nebyly zjištěny žádné negativní poznatky a střídavá péče fungovala do doby rozhodování bez větších problémů. Odvolací soud provedl dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve svém rozsudku soud vyšel ze skutkových zjištění, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky a opřel své rozhodnutí o příslušné ustanovení zákona o rodině.
V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před odvolacím soudem dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu