ECLI:CZ:US:2009:3.US.1160.08.1
sp. zn. III. ÚS 1160/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A) D. H. a B) M. H., oba zastoupeni JUDr. Annou Bayerovou, advokátkou se sídlem Vachova 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. února 2008 č. j. 28 Cdo 649/2006-150, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2005 sp. zn. 21 Co 168/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. února 2002 č. j. 7 C 251/98-61, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejich názoru porušila ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení se žalobou proti stěžovatelům (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných) domáhal určení, že pozemek parcela č. 5053/9 o výměře 12 840 m2, nacházející se v obci a katastrálním území Uherský Brod (dále jen "předmětný pozemek") je ve správě vedlejšího účastníka řízení, přičemž této žalobě bylo rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2002 č. j. 7 C 251/98-61 vyhověno (výrok I.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 168/2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, ve znění uvedeném zde pod bodem I. výroku, potvrdil.
Na základě výsledků provedeného dokazování před soudy obou stupňů vzal odvolací soud za prokázané, že kupní smlouva ze dne 8. 9. 1970, uzavřená ohledně předmětného pozemku původní majitelkou A. S. - právní předchůdkyní stěžovatelů (zastoupenou jejím manželem Ing. F. S. za základě plné moci) s Čs. státem - Státním statkem, n. p. Uherský Brod, byla sice uzavřena za "nepříznivé situace" pro prodávající, nikoli však za nesvobody její vůle (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, dále jen "OZ"), nelze tedy dovodit neplatnost tehdy uzavřené kupní smlouvy, přičemž nebylo možné vycházet ani z aplikace ustanovení §3 odst. 1 OZ na projednávanou věc.
Naléhavost právního zájmu vedlejšího účastníka na požadovaném určení dovodil odvolací soud ze skutečnosti, že stěžovatelé jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětného pozemku.
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2008 č. j. 28 Cdo 649/2006-150 tak, že je odmítl (výrok I.) jako nepřípustné.
Ohledně předmětného pozemku (dříve pozemek parcela č. 4987 o výměře 14 032 m2) dospěl k závěru, že do "vlastnictví státu byl nepochybně získán v roce 1970", tedy v rozhodném období zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), přičemž předmětný pozemek nebyl v řízení podle zákona o půdě vydán oprávněné osobě - Ing. E. H.
Dovolací soud s odkazem na závěry uvedené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia z 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, resp. ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 zdůraznil, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Protože tedy dovolací soud neshledal rozpor právních závěrů odvolacího soudu s hmotným právem, ani se nejednalo o právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudem či soudem dovolacím, neshledal dovolání stěžovatelů přípustným.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, ostatně shodně jako v řízení před obecnými soudy, že kupní smlouva ze dne 8. 9. 1970 je absolutně neplatná, neboť plná moc k uzavření výše uvedené kupní smlouvy nebyla A. S. jejímu manželovi udělena, resp. nebyla udělena platně. Důkaz o opaku nebylo možné provést, protože plná moc se nezachovala a osoby zúčastněné na smlouvě na straně prodávající již zemřely.
Stěžovatelé ve věci rozhodujícím soudům vytýkají, že se nevypořádaly právě s touto zásadní skutečností, přičemž dovozují, že i když jejich babička sama uplatnila restituční výzvu na vydání většího počtu pozemků, v níž uvedla i předmětný pozemek, obsahu této výzvy a zejména rozdílům v právních vztazích k jejich způsobu užívání nerozuměla a nemohla je proto "patřičně kvalifikovaně posoudit".
Právní závěry vyplývající jak ze stanoviska Ústavního soudu zmiňovaného v usnesení dovolacího soudu, tak i jeho občanskoprávního kolegia, prý na projednávanou věc nedopadají, neboť předmětný pozemek stát nikdy (fakticky či právně) nepřevzal.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv obou stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tomuto závěru je třeba uvést, že za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud také tu ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé domáhají především přezkoumání skutkové stránky projednávané věci či zákonnosti napadených rozhodnutí, které však Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zkoumat nepřísluší, pokud pravomocnými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva a svobody. V souvislosti se závěrem ústavní stížnosti, v němž stěžovatelé k "oprávněnosti své ústavní stížnosti nabízejí důkaz celými soudními spisy", nelze než konstatovat, že stěžovatelé tak zcela nepřípustným způsobem očekávají, že Ústavní soud podrobí (dosavadní) výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; V této rovině námitek jde jen o polemiku s obecnými soudy, která navíc nepřináší z hlediska případného dotčení základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž pouze toto hledisko je pro přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí určující, nic podstatného, co by již nebylo předmětem posouzení a zkoumání ze strany obecných soudů.
Stěžovatelé namítají, že se soudy zvláště důkladně nezabývaly zkoumáním existence plné moci Ing. S. k uzavření kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1970, a dále skutečností, že stát, ač vlastník předmětného pozemku, nikdy své vlastnické právo k němu nerealizoval a dovozují, z jakých (pravděpodobných) důvodů jejich právní předchůdkyně A. S. uplatnila v roce 1992 nárok na vydání zemědělského majetku i předmětného pozemku podle příslušných ustanovení zákona o půdě za situace, v níž jí " i nadále svědčilo vlastnické právo k němu". K této námitce Ústavní soud poznamenává, že nerealizováním práv vlastníka nemůže dojít k zániku vlastnického práva k nemovitostem.
Po obsáhle provedeném dokazování v řízení před soudy obou stupňů odvolací soud ve shodě se zjištěním soudu prvního stupně konstatoval, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat "nesvobodu vůle A. S. při uzavírání kupní smlouvy", což dovozoval jednak z kontextu tvrzení účastníků řízení, tak i z žádosti původní vlastnice předmětného pozemku, která ji při uplatňování restitučního nároku podle ustanovení §9 zákona o půdě sama doložila jako přílohu, přičemž platnost tohoto právního úkonu původní vlastnice nemovitosti stěžovatelé v řízení nezpochybňovali.
Ústavní soud s odkazem na odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího konstatuje, že tyto soudy se všemi námitkami stěžovatelů vznesenými v průběhu řízení řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v pravomocně skončeném řízení porušily zásadu volného hodnocení důkazů, tím méně pak, že by byl zjištěn extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, což jedině by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Takový stav však Ústavním soudem zjištěn nebyl.
Dovolací soud zdůraznil, že v projednávané věci byl vedlejší účastník aktivně legitimován k uplatnění žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, dále jen "o. s. ř.", tedy na určení, že má předmětný pozemek ve správě.
Nelze souhlasit se stěžovateli také v tom, že by závěry uvedené ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 na projednávanou věc nedopadaly. Jak již v mnoha obdobných případech zdůraznil Ústavní soud, jedním ze základních pilířů právního státu je princip právní jistoty, pod jehož zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví, při nichž důvody k jeho zpochybnění se nacházejí v minulosti, vzdálené i několik desítek let. Výše uvedené stanovisko Ústavního soudu zdůrazňuje, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Smysl a účel restitučních předpisů je pak nutné posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytýčen. Nelze proto připustit takový výklad či aplikaci obecných předpisů, která by vedla k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Úprava podle restitučního předpisu je speciální úpravou k předpisům obecným.
Je tomu tak proto, že Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci, tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, případně platnosti dalších majetkových převodů. Tento zájem státu na stabilitě právních vztahů, zejména v otázce vlastnictví k nemovitostem, vyplývá ze zásady legitimního očekávání vlastníka, že může počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené závěry v projednávané věci nezjistil žádné pochybení, které by mělo za následek porušení základních práv a svobod stěžovatelů, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu