ECLI:CZ:US:2009:3.US.1172.08.1
sp. zn. III. ÚS 1172/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Církve adventistů sedmého dne, se sídlem Praha 4 - Lhotka, Zálesí 297/50, zastoupené JUDr. Andreou Šnytovou, advokátkou v Praze 6, Dejvická 46, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2008 č. j. 57 Co 338/2007-233 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 2. 2007 č. j. 10 C 55/99-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 5. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené mezinárodní úmluvě.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 10 C 55/99, uvedený soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že konkrétní nemovitosti v k. ú. Třinec nejsou zatíženy zástavním právem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit na nákladech řízení České republice částku 190 Kč. Současně stěžovatelku poučil, že "proti tomuto usnesení není dovolání přípustné". Stěžovatelce bylo toto rozhodnutí doručeno dne 10. 3. 2008. Stěžovatelka proti němu podala dovolání dne 9. 5. 2008 s tím, že je pokládá za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Z listiny označené jako "Předložení věci k rozhodnutí o dovolání" a určené Nejvyššímu soudu, jež byla vyhotovena Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 16. 9. 2008, vyplývá, že uvedený okresní soud má za to, že dovolání "je přípustné" podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu a že bylo podáno včas.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně (např. včas), a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka - i přes výše zmíněné poučení ze strany odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání - tento opravný prostředek podala. Ústavní soud je přitom (v podstatě) téhož názoru jako stěžovatelka i jako soud prvního stupně, že jde o dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. (Z toho je patrno, že stěžovatelka byla odvolacím soudem poučena nesprávně.) Podané dovolání tak zde představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu