ECLI:CZ:US:2009:3.US.119.07.2
sp. zn. III. ÚS 119/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. E. S., zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006, č.j. 11 Co 181/2006-435, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, neboť jím mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 20 C 253/2002, se podává, že soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 20 C 253/2002-408, znovu zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby žalované P. E. (dále jen "vedlejší účastnici") byla uložena povinnost vyklidit byt č. 6, v prvním poschodí domu čp. 1145, or. č. 13, v ulici Zikmunda Wintra, v Plzni (dále jen "předmětný byt" nebo "byt").
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že tento byt užívala na základě nájemní smlouvy B. E. (babička vedlejší účastnice), která zemřela, že vedlejší účastnice původně žila s rodiči v bytě na adrese P., že dne 30. 12. 1996 se nastěhovala k babičce do předmětného bytu, že z větší části hradila náklady spojené s vedením domácnosti (nákup potravin, čistících a mycích prostředků apod.), že platila nájem, prováděla nákupy, praní a žehlení prádla a úklid chodby a společných prostor (až do úmrtí B. E.), a že nemá vlastní byt.
Na základě těchto skutkových zjištění soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že byly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1, věty první, obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006, na vedlejší účastnici. Jelikož tím užívá předmětný byt na základě takto založeného nájemního poměru, nelze vyhovět žalobě na její vyklizení, jež se opírá o ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008, č.j. 26 Cdo 914/2007-454, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, jelikož bylo svým obsahem opřeno o nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům (Krajskému soudu v Plzni) vytkla, že se důsledně nevypořádaly s rozpory v tvrzení vedlejší účastnice ohledně toho, kdy se "nastěhovala k babičce", a zpochybnila též hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, k němuž přistoupily. Stěžovatelka poukázala na výpovědi obyvatel předmětného domu, kteří "shodně potvrdili, že v domě vedlejší účastnici nikdy neviděli a babičce pomáhali s nákupy, placením složenek apod.", a uváděli, že "babička byla povídavá, odchytávala je na chodbě, aby si mohla popovídat a přitom nikomu nesdělila, že s ní bydlí vnučka". Připomenula rovněž výpověď MUDr. D. H., ošetřujícího lékaře B. E., který uvedl, "že babička bydlela sama". Stěžovatelka konečně obecným soudům oponovala, že "při hodnocení provedených důkazů nebraly v úvahu, že svědci žalované, její přátelé, popisovali babičku jinak, než nájemníci z domu, kteří ji opravdu znali".
Ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadla.
Podstatou ústavní stížnosti je tak kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila skutkové námitky, jež adresovala již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Nelze - z pohledu námitky nesprávnosti skutkových zjištění - nepoukázat na to, že v dané věci bylo rozhodnuto po kasačním usnesení odvolacího soudu, jímž byl dosavadní proces dokazování (též ve smyslu stěžovatelčiných námitek) usměrněn.
Z uvedených hledisek ústavněprávního přezkumu nelze vytýkat obecným soudům, že položily důraz na imanentní omezení důkazní hodnoty tvrzení o "negativních skutečnostech" (tj. že soužití vedlejší účastnice s B. E. v den smrti nájemce netrvalo). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 1. 2006, č. j. 20 C 253/2002-408, konstatoval, že "nikdo ze svědků, kteří byli vyslyšeni k návrhu žalobkyně, však přímo nepotvrdil a ani logicky potvrdit nemohl, že žalovaná v onu dobu v bytě s babičkou nebydlela", a "většina z nich totiž uvedla, že žalovanou v bytě nikdy neviděla, případně, že jí tam viděla jednou nebo dvakrát." Výpověď svědka J. S., kterému na podzim roku 2001 sdělila B. E., že v předmětném bytě bydlí sama, se podle soudu prvního stupně vztahuje k jinému období, než předvídá §706 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění. Jak tento soud uzavřel, z výpovědi MUDr. D. H. vyplynulo toliko to, že vedlejší účastnici v předmětném bytě neviděl, resp. že "si myslí, že od roku 2001 se žalovaná o babičku hodně zajímala".
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z logické a srozumitelné argumentace, již vyložily, je zřejmé, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Obsah rozhodnutí tedy neskýtá podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při provádění důkazů, jakož i jejich hodnocení; skutkové závěry, k nimž dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Obdobné platí o právním posouzení věci; není opory pro úsudek, že při výkladu a aplikaci rozhodných právních norem se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu, resp. "libovůle".
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu