ECLI:CZ:US:2009:3.US.1284.08.1
sp. zn. III. ÚS 1284/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. Janem Kňourkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 1, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 1 Ds 3/2007 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 1 Skno 1/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 5. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 1 Skno 1/2008 a rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 1 Ds 3/2007. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Dne 7. 3. 2007 podal předseda Městského soudu v Praze (navrhovatel) návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli (soudci Obvodního soudu pro Prahu 5). Kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodnutím ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 1 Ds 3/2007 uznal stěžovatele vinným nečinností ve vyřizování 137 konkrétně uvedených věcí (spisových značek), nedůvodnými průtahy při provádění procesních úkonů v 76 věcech, a nedůvodnými průtahy nesoustředěným vedením sporu v 26 věcech. Za kárné provinění uložil stěžovateli kárné opatření - snížení platu o 25 % na dobu šesti měsíců.
Stěžovatel i navrhovatel podali proti rozhodnutí odvolání. Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 1 Skno 1/2008 odvolání stěžovatele zamítl pro nedůvodnost a současně k odvolání navrhovatele zrušil prvostupňové rozhodnutí ohledně uloženého kárného opatření a sám rozhodl tak, že uložil stěžovateli (při nezměněném výroku o vině kárným proviněním) kárné opatření - odvolání z funkce soudce. Druhostupňový kárný senát považoval skutková zjištění i jejich právní posouzení prvostupňovým kárným senátem za správná. Vzhledem k "rozsahu zjištěných pochybení, k závažnosti kárného provinění, k předchozím výtkám stěžovateli a k dalším zjištěným skutečnostem" však považoval za přiměřené kárné opatření odvolání z funkce soudce.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako u kárných senátů.
Poukázal na to, že ze stejných důvodů proti němu bylo vedeno kárné řízení již v roce 2003, kdy byl zproštěn obvinění s tím, že nebylo prokázáno, že by zaviněně porušoval svou povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách a že ani při řádném plnění povinností nebylo v jeho možnostech věci vyřizovat. Uvedl, že Nejvyšší soud v dané věci konstatoval, že neplnění soudcovských povinností bylo zapříčiněno objektivními okolnostmi - nedostatečnou péčí státu o řádný chod justice - Obvodního soudu pro Prahu 5. Stěžovatel poukázal na nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94 a nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 218/1997.
Stěžovatel má za to, že kárné senáty se nevypořádaly s tím, co bylo příčinou nedodělků. Nevypořádaly se se všemi důkazy, pokud jde o vytvoření podmínek ze strany vedení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, a pokud jde o zavinění stěžovatele. Stěžovatel zopakoval, že extrémní zatížení nemůže, na rozdíl od některých svých kolegů, řešit prací přesčas a o víkendech, a to pro jeho tíživou rodinnou situaci. Znovu poukázal také na to, že ve svém vyšším věku začíná se zcela novou agendou, avšak nedostalo se mu odborné pomoci (v rámci soudnictví). Opětovně poukázal na dopisy předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 předsedovi Městského soudu v Praze z února a března 2007, ze kterých vyplývá, že na obvodním soudu působí 36 soudců namísto plánovaných 48, přičemž většina soudců pracuje na hranici svých možností.
Proti Nejvyššímu soudu (nově) namítl nesprávnost závěru, že personální obsazení obvodního soudu bylo v souladu s plánovaným počtem soudců. Uvedl, že Nejvyšším soudem uvedené počty soudců se týkají jiného období než toho, kdy mělo docházet k průtahům, a navíc jde o čísla neověřená a zřejmě i nesprávná.
Stěžovatel je názoru, že jeho nižší výkonnost je zapříčiněna objektivními okolnostmi, danými zčásti na jeho straně a zčásti nejurisdikční složkou obvodního soudu (soudnictví); dochází k trvalému nárůstu nápadu a nedodělků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, či nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření, spočívajícího v odvolání z funkce soudce, tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, a toto právo musí proto být pod ochranou soudní moci, resp. nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy tak v kárném řízení musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tytéž námitky jako před kárnými senáty. Stěžovatel ničeho nenamítá proti skutkovým zjištěním (včetně stavu jeho spisů). Brojí toliko proti tomu, jakým způsobem kárné senáty hodnotily důkazy a jaké závěry ze zjištěných skutečností dovodily. Je tedy možno konstatovat, že stěžovatel nenamítá porušení jiných jeho procesních práv (především jeho právo znát, co se mu klade za vinu, být seznámen s důvody kárného obvinění, mít prostor pro obhajobu, právo vyjádřit se k důkazům a důkazy navrhovat) a takové porušení nevyplývá ani z kopií napadených rozhodnutí.
Stěžovatel má oproti kárným senátům za to, že průtahy v jeho věcech byly způsobeny objektivními příčinami, a to částečně na jeho straně, avšak částečně také nedostatečným (soudcovským) personálním zajištěním obvodního soudu a nedostatečnou pomocí stěžovateli poté, kdy přešel na občanskoprávní oddělení z úseku obchodního (stěžovatel uvádí, že agenda je pro něj stále nová).
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nahrazovat jejich hodnocení provedených důkazů vlastním hodnocením a jejich právní závěry v rovině podústavního práva právními závěry svými. Předmětem řízení před Ústavním soudem není zkoumání důvodnosti kárného provinění, ale ochrana základního práva stěžovatele, v daném případě práva na spravedlivý (kárný) proces, a s tím souvisejících dílčích procesních práv. Ústavní soud tedy nemůže přezkoumávat skutkové a právní závěry, ledaže jde o závěry svévolné. Ústavní soud tak může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Argumentace nedostatečného personálního obsazení obvodního soudu, resp. extrémní zátěže soudců tohoto soudu, byla předestřena již před oběma kárnými senáty, které rovněž v tomto směru provedly dokazování (včetně dopisů předsedy obvodního soudu předsedovi městského soudu, přehledů nápadu a výkonu soudců obvodního soudu za roky 2004 - 2006, či výslechu svědkyně). Z rozhodnutí je zřejmé, že kárné senáty se námitkami stěžovatele zabývaly a důkazy provedené v tomto směru hodnotily spolu s dalšími provedenými důkazy (včetně množství stěžovatelových spisů a délky průtahů v nich, či předchozích výtek stěžovateli) ve vzájemné souvislosti. Své závěry skutkové i právní kárné senáty řádně odůvodnily, z rozhodnutí jsou zřejmé a srozumitelné jejich úvahy, které je k daným závěrům vedly. Ústavní soud neshledal, že by postupovaly libovolně, některé důkazy pominuly, či že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Kárné senáty se zabývaly také otázkou nové agendy pro stěžovatele, kdy naopak nahlížely na stěžovatele jako na nikoliv začínajícího na daném úseku (doba pěti let od předchozího kárného řízení, ve kterém byl zproštěn kárného obvinění).
Stěžovateli je možno přisvědčit v jeho námitce, že stav evidenčního obsazení soudců obvodního soudu, který uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, je zjištěn k datu 1. 1. 2008, a tedy k jinému časovému období, než jsou šetřené průtahy ve stěžovatelových spisech. Tento údaj však neměl, dle obsahu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí, zásadní vliv na závěry kárného senátu Nejvyššího soudu, resp. není důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by kárné senáty vybočily z mezí ústavnosti a že by pro své závěry neměly oporu; Ústavní soud přitom není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené a není další instancí obecného soudnictví. Proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu