infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.2009, sp. zn. III. ÚS 1313/09 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.1313.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:3.US.1313.09.1
sp. zn. III. ÚS 1313/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 16 Co 55/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 16 C 98/2008 vyhověl stěžovatelově žalobě, kterou se domáhal na žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") zaplacení 10 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy při vyřízení jeho žádosti ze dne 31. 12. 2004 Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o prověření, zda je mu řádně vyplácen příplatek k důchodu dle §27 odst. 5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 119/1990 Sb."). K odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že prvoinstanční rozhodnutí změnil a stěžovatelovu žalobu zamítl; konstatoval, že k průtahům v dané věci došlo, nicméně nikoli takovým, jež by odůvodnily přiznání nemajetkové újmy v penězích podle §31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje závěrům odvolacího soudu, jestliže dovodil, že se na průtazích též sám podílel, jakož i v úsudku, že "nelze nijak dovodit", z jakého důvodu byla nemajetková újma v jeho osobnostní sféře "v řízení o příplatku za jednotlivé dny věznění nedosahující celý měsíc" (který byl posléze vyjádřen ve výši 11 Kč měsíčně) natolik významná, aby odůvodnila zadostiučinění v penězích. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Deficit spravedlivého procesu -o nějž v projednávané věci primárně jde - se v rovině právního posouzení věci pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda odvolacím soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti však nesvědčí; stěžovatel jí toliko polemizuje se správností právních závěrů odvolacího soudu, přičemž - nedůvodně - předpokládá, že (již pouze z toho důvodu) podrobí Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu meritornímu přezkumu. Odvolací soud totiž adekvátně vystihl podmínky přiznání "přiměřeného zadostiučinění", jmenovitě v penězích, ve smyslu rozhodného ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., a přiléhavě zohlednil jak nedostatečně procesně zřetelný postup stěžovatele (viz jeho "žádost" ze dne 31. 12. 2004), tak okolnost dodatečné opory této "žádosti" (založené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006-49, co do uznání příplatku "i za každý den trvání vazby"), jakož i konečně "význam předmětu řízení pro poškozeného" ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., pakliže oprava dosavadní rozhodovací praxe ČSSZ (uplatněné dříve i vůči stěžovateli) uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu představovala rozdíl (stěžovatelův nový měsíční "nárok") v částce 11 Kč. Lze v této souvislosti též dodat, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 27. 9. 1990 ve věci Wassink v. Nizozemsko, stížnost č. 12535/86, odst. 38, konstatoval, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy nezakazuje smluvním státům učinit přiznání odškodného závislé na schopnosti dotčené osoby prokázat újmu vyplývající z (předmětného) porušení; v usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06 Ústavní soud pak poznamenal, že nepostačí tvrdit toliko "přiměřenost nároku", nýbrž že i zde by existence (imateriální) újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem musela být tvrzena a doložena. Ve vztahu k povaze projednávané věci (jejímu předmětu, resp. tomu, o co šlo stěžovateli) je přiléhavé rovněž připomenout zdrženlivost Ústavního soudu při judikatorním hodnocení ústavních stížností, jež vycházejí z tzv. bagatelních věcí obecného soudnictví. Vylučuje-li občanský soudní řád přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto dovolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitnímpředpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena. Platí současně, že žádný ze stěžovatelem dovolávaných nálezů Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 428/05 a sp. zn. IV. ÚS 696/06) relevantní průmět -z pohledu jeho zájmu - do dané věci nemá. Ratio decidendi zde napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá v dispozici ustanovení §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998, čímž obecné soudy jednak uvažovaly o imateriální škodě jakožto součásti osobnostního práva (vesmyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05) a jednak se i řídily úpravou provedenou zákonemč. 160/2006 Sb. (ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 696/06); rozhodnutí odvolacího soudu tak těmto nálezům, resp. právním názorům v nich vysloveným, nikterak neodporuje. Jinak řečeno, a cestou shrnutí, je namístě zaznamenat, že odvolacím soudem uplatněné právní názory nevybočují ze zákonných mezí, a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné; odůvodnění jím vydaného rozsudku je jim konformní též tím, že je srozumitelné, vyznačuje se náležitou logickou stavbou, a působí přesvědčivě. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.1313.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1313/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 11. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 5. 2009
Datum zpřístupnění 3. 12. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §27 odst.5
  • 82/1998 Sb., §31a odst.2, §31a odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík odpovědnost/orgánů veřejné moci
újma
satisfakce/zadostiučinění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1313-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64127
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-03