ECLI:CZ:US:2009:3.US.1356.08.1
sp. zn. III. ÚS 1356/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) F. M. a B) B. M., oba právně zastoupeni JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou AK se sídlem K. Sliwky 125, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. března 2008 č. j. 30 Cdo 4881/2007-279, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007 č. j. 56 Co 213/2006-234 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. října 2004 č. j. 15 C 19/95-172 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. března 2006 č. j. 15 C 19/95-186, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. června 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 12. března 2008 č. j. 30 Cdo 4881/2007-279, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007 č. j. 56 Co 213/2006-234, jakož i rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. října 2004 č. j. 15 C 19/95-172 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. března 2006 č. j. 15 C 19/95-186, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. října 2004 č. j. 15 C 19/95-172 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 16. března 2006 č. j. 15 C 19/95-186 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali toho, aby žalované společnosti OKD, a. s. se sídlem v Ostravě, Prokešovo nám. 6/2020, byla uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 73 265,- Kč s příslušenstvím (výroky pod body I. a II.). Ve výrocích pod body III., IV. a V. rozhodl okresní soud o náhradě nákladů řízení a o vrácení části záloh žalobcům.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. dubna 2007 č. j. 56 Co 213/2006 - 234 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby ohledně částky 38 181,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 30. listopadu 1994 do zaplacení z téže částky, 26 % úroku z prodlení z částky 8 951,- Kč za dobu od 22. prosince 1997 do 26. března 1998 včetně a 20 % úroku z prodlení z částky 8 951,- Kč za dobu od 14. prosince 1998 do 10. února 1999 včetně ve prospěch každého z žalobců potvrdil; jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 17.182,- Kč s 16% úrokem z prodlení z této částky od 30. listopadu 1994 do zaplacení, částku 8.951,- Kč s 26% úrokem z prodlení z této částky od 27. března 1998 do zaplacení a částku 8.951,- Kč s 20% úrokem z prodlení z téže částky od 11. února 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 4. 2007 č. j. 56 Co 213/2006-234 vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a poté, co dokazování doplnil, dospěl s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1789/2000 k závěru, že požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení (ust. §451 odst. 1, 2 a §458 odst. 1 obč. zák.) za užívání pozemků p. č. 635/1 a 635 v k. ú. Staré Město u Karviné je částečně důvodný. Bylo-li totiž zjištěno, že žalobci nejpozději dopisem ze dne 1. 8. 1992 vypověděli nájemní smlouvu, kterou se žalovaným uzavřela jejich právní předchůdkyně, a již dříve dali žalovanému najevo svůj nesouhlas s jeho vstupem na pozemky, jak plyne z úředního záznamu městské policie ze dne 28. července 1992, je užívání těchto pozemků žalovanou bez souhlasu žalobců důvodem vzniku bezdůvodného obohacení, které trvalo v období od 1. listopadu 1991 do 31. prosince 1996, s výjimkou období od 1. listopadu 1994 do 31. prosince 1994, za něž žalobci vydání bezdůvodného obohacení neuplatnili.
Dále odvolací soud dovodil, že je částečně důvodná námitka promlčení uplatněných nároků, neboť subjektivní promlčecí doba začala běžet již dne 27. května 1992 (v rozsudku chybně uvedeno 27. května 2002) a nikoliv dne 25. ledna 1994, jak žalobci tvrdili, neboť ze zápisu o jednání mezi žalobci a zástupci původního žalovaného ze dne 27. května 1992 je zřejmé, že žalobci si byli vědomi toho, že pozemky p. č. 635/1 a 635 v k. ú. Staré Město u Karviné užívá žalovaná, a jednali s ním o nájemném. Uplatnili-li tedy žalobci nároky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků za období od 1. listopadu 1991 do 29. listopadu 1992 žalobou ze dne 30. listopadu 1994, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby podle ust. §107 odst. 1 obč. zák., a žalobu v tomto rozsahu bylo proto třeba zamítnout.
Stejně tak není důvodný, uvedl odvolací soud, ani požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. č. 477, díl 1 (nyní 495/6), a to za období od 1. listopadu 1991 do 31. října 1994, dále od 1. ledna 1995 do 31. prosince 1995 a od 1. ledna 1996 do 31. prosince 1996, neboť v řízení sice bylo zjištěno, že žalovaný bez souhlasu vlastníka pozemků dosáhl vydání rozhodnutí o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu a na pozemku v souvislosti s plánovanou investiční stavbou "Otvírka Nové Pole" v 80. letech vybudoval stavbu plynovodu, avšak právo hospodaření k ní v roce 1987 převedl na Severomoravské plynárny. Žalobci neprokázali žádným hodnověrným důkazem, že žalovaná "jakýmkoli způsobem pozemek od data, kdy trvalo jejich vlastnické právo k pozemku, užívala a získala tak za žalované období na úkor žalobců bezdůvodné obohacení". To ostatně plyne z písemných zpráv, jimiž se žalobci obraceli na žalovaného či ze záznamů o jednání mezi žalovaným a oběma žalobci, ve kterých není o pozemku parc. č. 477, díl 1, žádná zmínka. Žalobci ve svých písemných podáních si naopak stěžovali na protizákonný vstup žalované na pozemek parc. č. 634 a se žalovanou "jednali o případném nároku ohledně tohoto pozemku, případně pozemku parc. č. 477/2; takto označené pozemky se však předmětem žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nestaly".
Při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků p. č. 635/1 a 635 v k. ú. Staré Město u Karviné vycházel krajský soud ze znaleckého posudku znalce V. P. ze dne 17. listopadu 1994, že cena nájemného za období 30. listopadu 1992 - 31. října 1994 činila částku 3,50 Kč ročně/1 m2, a žalované proto uložil povinnost zaplatit každému žalobci za užívání obou pozemků za období od 30. listopadu 1992 do 31. října 1994 včetně částku 17.182,- Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. března 2008 č. j. 30 Cdo 4881/2007-279 jako nepřípustné odmítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že pokud odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat, že žalovaný tento pozemek v rozhodné době bezplatně bez právního důvodu užíval, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnili-li žalobci tuto povinnost, stíhá je nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá v tomto směru, uvedl Nejvyšší soud, po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich vlastnického práva a bylo rovněž porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Porušení svého práva na ochranu vlastnictví spatřují stěžovatelé v tom, že ačkoli žalovaná jejich pozemky užívala, nebyla zavázána povinností vydat stěžovatelům bezdůvodné obohacení za toto užívání. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku užívání parcely č. 477, díl 1 žalovanou, když dovodily, že stěžovatelé v řízení neprokázali, že by žalovaná po dobu, po kterou se stěžovatelé domáhali vydání bezdůvodného obohacení, tuto parcelu užívala. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy nehodnotily objektivně provedené důkazy, zejména výpověď stěžovatelů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy v jejich právní věci nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nesprávně zhodnotily provedené důkazy, zejména jejich účastnickou výpověď, což následně vedlo i k nesprávným právním závěrům ohledně vzniku bezdůvodného obohacení žalované.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde ani o takový případ.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu