ECLI:CZ:US:2009:3.US.1508.08.1
sp. zn. III. ÚS 1508/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRODET, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, zastoupené Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005 č. j. 38 K 26/2003-412 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005 č. j. 2 Ko 39/2005-433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 6. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005 č. j. 38 K 26/2003-412, jímž byla ve věci úpadce REFRACER, s. r. o., schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů, a dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005 č. j. 2 Ko 39/2005-433, kterým bylo (mimo jiné) výše označené usnesení k odvolání stěžovatelky potvrzeno. Stěžovatelka má za to, že v řízení před uvedenými soudy, resp. výše označenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušen měl být i čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelka podala proti výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 č. j. 29 Odo 397/2006-557 odmítl, neboť je neshledal přípustným, a to ani podle §238a odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení dovolací soud mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatelka v dovolání namítala, že nebyla obeslána k jednání o námitkách (§29 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), vystihuje touto námitkou tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 občanského soudního řádu, v jejímž případě nejde o způsobilý dovolací důvod, a tudíž není možno na jejím základě dovolání připustit; v této souvislosti odkázal na své usnesení (pozn.: ze dne 10. 4. 2003 sp. zn. 29 Odo 523/2002), jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné namítala, že nebyla krajským soudem přizvána k soudnímu jednání o konečné zprávě, přestože v zákonné lhůtě proti ní podala námitky, což dle stěžovatelky lze kvalifikovat jako odepření spravedlnosti, které vede k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv. K dotazu Ústavního soudu, zda v dané věci podala žalobu pro zmatečnost, stěžovatelka uvedla, že tak neučinila.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V posuzované věci stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, přestože pochybnosti o přípustnosti daného mimořádného opravného prostředku nevznikají, neboť danou námitku, uplatněnou jak v dovolání, tak ústavní stížnosti, lze podřadit pod tzv. zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, což výslovně konstatoval Nejvyšší soud. Stěžovatelce přitom nic nebránilo žalobu pro zmatečnost po skončení dovolacího řízení podat (§235 odst. 2 občanského soudního řádu), v rámci příslušného řízení pak mohla (v případě, že by tato potřeba vyvstala) danou otázku opětovně předestřít Nejvyššímu soudu [viz §238a odst. 1 písm. b) a odst. 2 občanského soudního řádu], a tím naplnit svůj záměr tak, jak jej již předtím pojala ve svém dovolání.
Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje takovou námitku, kterou mohla uplatnit v rámci mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost a na základě níž, pokud by byla shledána důvodnou, mohla dosáhnout téhož výsledku jako cestou ústavní stížnosti, tj. eventuálního zrušení napadených rozhodnutí a nového projednání věci, čímž by se vytvořil prostor pro realizaci jejích procesních práv, na nichž měla být postupem obecných soudů zkrácena.
S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu