ECLI:CZ:US:2009:3.US.1541.09.1
sp. zn. III. ÚS 1541/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. B., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou v Havířově, Dělnická 1a/434, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 13 Co 376/2008-522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2009, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 13 Co 376/2008-522. Tvrdí, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. P 202/2006 (40 P a Nc 241/2007) k návrhu stěžovatele (otce) rozhodl o snížení výživného od 1. 4. 2007 na nezletilou A. z částky 3 000,-Kč na 2 000,-Kč měsíčně a na dříve nezletilou D. z částky 4 000,-Kč na 3 000,-Kč měsíčně, když poslední úprava byla rozsudkem ze září 2005. Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 6. 2008 pak zamítl návrh stěžovatele na zrušení od 5. 12. 2007 vyživovací povinnosti k již zletilé D. Odvolání podal stěžovatel, matka (nezl. A.) i již zletilá D. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2009 sp. n. 13 Co 376/2008 změnil prvostupňový rozsudek tak, že návrh stěžovatele na změnu (snížení) výživného na obě dcery zamítl. Skutková zjištění prvostupňová považoval odvolací soud za věcně správná; k některým skutečnostem doplnil dokazování. Na rozdíl od prvostupňového soudu dospěl k závěru, že relevantní změna poměrů v roce 2007, jež by odůvodňovala snížení výživného oproti úpravě v září 2005, nenastala.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že byl přinucen omezit své odvolání jen na výroky o snížení výživného, když odvolací soud jej vyzval, že eventuální odvolací návrh ve vztahu k již zletilé D. na zrušení výživného nepřichází v úvahu. Stěžovatel má naopak za to, že současné projednání návrhu na snížení výživného a návrhu na zrušení výživného je přípustné.
Dále stěžovatel nesouhlasí se způsobem vedení dokazování odvolacím soudem a s tím, jak povšechně zhodnotil majetkové poměry a schopnosti stěžovatele. Uvedl, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho argumentací, že majetkové poměry matky dcer a zletilé D. nebyly zjištěny objektivně; nebylo tedy na místě zamítnout důkazní návrhy. Dle stěžovatele odvolací soud jen konstatoval, že prvostupňový soud zjistil skutkový stav správně.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyživovací povinnost k dětem z předchozího manželství předchází vyživovací povinnosti k současné manželce. Uvedl, že nelze souhlasit s tím, že by vyživovací povinnost k současné manželce nebyla důvodným kritériem při posuzování majetkových poměrů stěžovatele. Dle stěžovatele jej závěry odvolacího soudu omezují v možnostech dalšího rodinného života. Za nepodložený a paušální považuje závěr odvolacího soudu, že narůstající příjmy mu umožňovaly, navzdory narozenému dalšímu dítěti z nového manželství, nadále plnit dříve stanovené výživné na obě nezletilé dcery. Výdajovou stránkou (tj. ospravedlnitelnými výdaji) se však odvolací soud vůbec nezabýval, ačkoliv stěžovatel již u prvostupňového soudu prokazoval výdaje na dcery, zubní ordinaci a její zařízení. Stěžovatel uvedl, že příjmy v posledním daňovém přiznání byly vyšší z důvodu neuvedení výdajů na splátky leasingů (uvedení těchto údajů mu mělo být naopak vytknuto posledním rozsudkem o výživném) a proto, že nezaplatil zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Dále musel hradit náklady exekuce ve výši 60 000,-Kč nařízené na návrh matky dcer. Nesouhlasí také s názorem odvolacího soudu, že nelze přihlédnout ke krátkodobým půjčkám na zaplacení splatných závazků (např. leasing na zařízení ordinace, pro potřeby rodiny) z důvodu, že výživné má přednost. Stěžovatel konečně také nesouhlasí s tím, že by se vzdal důležitého přijmu. Uvedl, že prokazoval, že nemohl najít vhodné nebytové prostory pro zubařskou ordinaci, při exekucích nemohl získat půjčku na rekonstrukci takových prostor. Reálná možnost dalšího podnikání nebyla, naopak by se dále zadlužoval, když stále splácel leasingy. Uvedl, že bylo prokázáno, že ze zdravotních důvodů není schopen práce v plném rozsahu zákonem stanovené týdenní pracovní doby.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 40 P 202/2006;po studiu tohoto spisu a ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavnězaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel namítá nedostatečně či nesprávně provedené dokazování stran majetkových poměrů matky nezl. A. a zletilé D. V ústavní stížnosti však neuvedl, jaké jím navržené důkazy nebyly provedeny; z jeho odvolání vyplývá poukaz na příjmy D. z nájmu a na nemovitosti zděděné matkou dcer na Slovensku. Z obsahu vyžádaného spisu i z napadených rozhodnutí se však podává, že soudy se zabývaly finančními prostředky matky obou dcer i již zletilé D. (pracovní příjmy, nájemné z družstevního bytu D., stavební spoření D.), hodnotnějšími movitými věcmi (např. automobil), nemovitostmi (ohledně nemovitostí byly provedeny výslechy i za přítomnosti stěžovatele - viz např. str. 385 a násl., listinné důkazy), i výdaji v domácnosti matky dcer (náklady na bydlení, školy, potřeby dcer atd.). V postupusoudů tedy Ústavní soud neshledává libovůli a porušení principu rovnosti stran. Obě strany byly vyslechnuty, podaly svá písemná vyjádření a k jejich tvrzením byly předloženy listinné důkazy. Ústavní soud není přitom povolán k tomu, aby jiným způsobem hodnotil důkazy, když to je v pravomoci právě obecných soudů.
Ani stran dalších námitek neshledal Ústavní soud excesy odvolacího soudu, které by představovaly překročení ústavněprávních mezí. Krajský soud se zabýval příjmy a poměry manželky stěžovatele ve spojení s příjmy stěžovatele v rozhodné době. Evidentně zohlednil i novou vyživovací povinnost stěžovatele, avšak dospěl k závěru, že výživné na manželku výrazně stěžovatele nezatížilo (měla příjem - peněžitá pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek) a nově narozené dítě je útlého věku, tedy stěžovatel byl při svých příjmech v rozhodné době schopen plnit (předchozím rozsudkem) stanovenou vyživovací povinnost i ke dvěma dcerám z prvního manželství. Je třeba dodat, že soudy se také shodně vyjádřily ke stěžovatelem tvrzeným dluhům z doby společné domácnosti s matkou dcer (str. 13 prvostupňového rozsudku a str. 8 odvolacího rozsudku) i k leasingovým závazkům stěžovatele. Rovněž tak se odvolací soud (ostatně i prvostupňový soud) dostatečně zabýval příjmovými možnostmi stěžovatele, a to s ohledem na jeho zdravotní stav i odbornost; soudy zohledňovaly evidentně také stěžovatelův pracovní režim a poměřovaly jeho výdělky za jednotlivé roky. Oba soudy se v podstatě postavily shodně k otázce stěžovatelových výdělků, bezdůvodného vzdání se zaměstnání, jeho dluhům, avšak lišily se v tom, že odvolací soud, na rozdíl od prvostupňového soudu, nepovažoval nově narozené dítě stěžovatele a jeho novou vyživovací povinnost k manželce za takovou změnu poměrů, která by vedla ke snížení výživného ke dvěma dcerám z prvního manželství. Tento svůj závěr přitom dostatečně odůvodnil (viz výše); samotný fakt, že odvolací soud v konečné fázi ze zjištěných skutečností vyvodil jiný závěr než soud prvostupňový, ještě nepředstavuje protiústavnost.
V návaznosti na uvedené pak je třeba podotknout, že s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal protiústavnost v postupu a závěrech odvolacího soudu stran návrhu stěžovatele na snížení výživného, není třeba se zabývat z hlediska ústavnosti postupem soudu v odvolacím řízení, kdy stěžovatel namítá, že musel v důsledku výzvy s poučením omezit svůj odvolací návrh a nemohl již požadovat zrušení výživného. Argumentací stěžovatele o změně poměrů i o rozporu chování dcer s dobrými mravy se navíc oba obecné soudy zabývaly i pro účely rozhodování o snížení výživného.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu