ECLI:CZ:US:2009:3.US.1564.08.1
sp. zn. III. ÚS 1564/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. L., zastoupené JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2007 č. j. 15 P 23/2005-971 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 č. j. 19 Co 83/2008-1069, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 6. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 4. 2008 č. j. 19 Co 83/2008-1069, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 10. 2007 č. j. 15 P 23/2005-971, a to pro porušení čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 36 Listiny a také samotného čl. 36 Listiny, dále pak čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 Úmluvy a také samotného čl. 6 Úmluvy.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2008 stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s odkazem na ustanovení §28 zákona o Ústavním soudu navrhla "vstup vedlejšího účastníka" - Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "Úřad").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byly nezletilé (dále též jen "nezl.") děti M. L. a O. L. svěřeny pro dobu do i po rozvodu rodičů do výchovy stěžovatelky jako jejich matky (výrok I) a jejich otci M. J. L. bylo uloženo platit výživné dětí pro dobu do i po rozvodu rodičů, a to od 15. 4. 2004, ve výši 8 000 Kč pro nezl. M. a 7 000 Kč pro nezl. O. měsíčně k rukám matky (výrok II); dále jím byla uložena otci povinnost uhradit nedoplatek na výživném (výrok III) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že otec je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 36 400 Kč (výrok V).
K odvolání otce i stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že výživné pro nezletilou M. činí 6 000 Kč a pro nezl. O. 5 000 Kč měsíčně, dále změnil výrok III o nedoplatku na výživném, jakož i výrok V o nákladech řízení státu tak, že otec i matka jsou povinni zaplatit každý 18 200 Kč; kromě toho jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení o výživném je třeba zjistit skutečnou životní úroveň obou rodičů, což se v případě otce nezletilých dětí nestalo. V uvedeném řízení tvrdila, že hlavní majetky a požitky otce, ovlivňující zásadně jeho životní úroveň, jsou u zahraničních bank a skrze účastenství na zahraničních společnostech se sídlem v tzv. daňovém ráji (off-shore společnosti). Obecné soudy údajně k těmto jejím tvrzením nepřipustily dokazování a neučinily nic, co by vedlo k získání důkazů. Stěžovatelka k tomu uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že otec má v užívání služební automobil a letadlo, které jsou ve vlastnictví společností, kde je statutárním orgánem nebo je účasten na jejich vlastnictví skrze off-shore společnosti v tzv. daňových rájích. Tyto požitky užívali i nezletilí, které otec bral na výlety a lety, přičemž jejich častost a účely (stěžovatelka) navrhovala zjistit z letového deníku. Tento důkaz však nebyl soudy připuštěn. Dle stěžovatelky, pokud otec svou životní úroveň zvyšuje mimofinančními požitky, pak se tím obecné soudy měly zabývat, neboť je to rozhodné pro určení oprávněné životní úrovně dětí. Přitom prý není rozhodné, zda z těchto požitků mohou být přímo čerpány finance na výživné dětí, ale pouze to, že děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že otec vykonává jednatelské a manažerské funkce v mnoha vedeních zmíněných společností, přitom ale tvrdí, že tak činí bez nároku na odměnu. Dle názoru stěžovatelky, jež pokazuje na §66 odst. 2 a §566 obchodního zákoníku, měly obecné soudy podle §96 zákona o rodině při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů otce zkoumat, zda se otec nevzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. V návaznosti na to vytýká obecným soudům, že vlastní nečinností dostatečně nezjistily skutkový stav, přičemž argumentuje tím, že dané soudní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací a že tak obecné soudy měly ohledně skutečné životní úrovně otce samy zjistit, jakým majetkem a příjmy otec skutečně disponuje, pakliže ona sama neměla prostředky toto prokázat. Obecné soudy také nezkoumaly rozpor mezi údajnými příjmy otce a mezi tvrzenými vyššími měsíčními náklady. Stěžovatelka poukazuje i na to, že "sporovala" tvrzení otce o výši jeho měsíčního příjmu z dědického fondu, avšak obecné soudy pravdivost tohoto tvrzení nezkoumaly. Obecné soudy tedy přes její opodstatněná tvrzení prý neučinily nic a spokojily se s důkazy, které byli schopni předložit a předložili účastníci řízení. Stěžovatelka na rozdíl od otce neměla prostředky k tomu, aby prokázala životní úroveň otce, a proto jí obecné soudy měly v daném ohledu pomoci. Pokud tak neučinily, porušily její právo na spravedlnost řízení a zásadu vyhledávací v její neprospěch, čímž byla porušena i rovnost účastníků řízení.
Ve výše zmíněném doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jádrem problému je skutečnost, že otec po faktickém rozpadu manželství převedl svoje vlastnické podíly v původně českých společnostech na tzv. off-shore společnosti, přičemž obecné soudy dovodily, že není možné prokázat, že otec vlastní nějaký majetek. Z tohoto důvodu bylo výživné vypočítáno způsobem, který je zcela neadekvátní skutečné životní úrovni otce, na které se nezletilé děti mají právo podílet. V další části doplnění stěžovatelka podrobně vysvětluje právní koncept trustů a off-shore společností a vyvozuje, že otázka vlastnictví off-shore společností není rozhodující, že podstatným údajem je to, kdo je osobou, která jakožto "beneficiary" užívá zisk takovéto společnosti. Její zjištění je však podle stěžovatelky prakticky nemožné; jedinou možností, jak zjistit "benefity plynoucí z požívání výnosu majetku trustu či off-shore společnosti, je sledování materiální a životní úrovně osoby, která se jeví být se společností ve spojení", resp. požitků, kterých daná osoba požívá. Z hlediska stanovení výše příjmu má být situace obtížná, přičemž jediným vodítkem má být sledování zájmu osoby, která se v blízkosti společnosti nachází. Pokud otec převedl jím vlastněné společnosti na společnosti umístěné v daňových rájích a následně za tyto zahraniční společnosti jednal, lze přepokládat, že jednal ve svém vlastním zájmu a z důvodů, ze kterých je na off-shore společnosti majetek převáděn obecně. Pokud obecné soudy hodnotily bilanci společností, ve kterých otec vykonává funkci jednatele a které byly původně v jeho vlastnictví, vycházely pouze z jejich sdělení, že jsou ve špatném finančním stavu a že otec nepobírá žádné odměny jednatele. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na nutnost zkoumání, jakým způsobem vznikla předluženost společností a kdo je jejich věřitel. Pokud totiž věřitelé či sami jednatelé nepodali návrh na prohlášení konkursu, je možné, že žádné dluhy neexistují a ztráty jsou pouze fiktivní nebo že věřitelé jsou "osobami blízkými" osobě dlužníka. Tomuto stavu nasvědčuje, že společnosti Tool+, s. r. o., (se základním kapitálem 20 mil. Kč, na což prý ovšem soudy nebraly zřetel) a 3 AXIS CZECH REPUBLIC, s. r. o., jsou vlastněny společností 3 Axis Corporation (BVI) Ltd. se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Stěžovatelka má za to, že zkoumání stavu společností bylo provedeno neúplným a neprůkazným způsobem, obecné soudy se vůbec nevypořádaly s danou problematikou, a tudíž výživné bylo stanoveno na základě "zcela falešných údajů". Nelze prý u rozumně uvažujícího člověka, jako je otec, předpokládat, že bude zdarma značně pracovat a přitom finančně strádat. Stěžovatelka má z výše uvedených důvodů za to, že otec nesplnil svou zákonnou povinnost ve smyslu §85a zákona o rodině, takže obecné soudy mu měly průměrný měsíční příjem stanovit jako 12,7 násobek životního minima jednotlivce. Upozorňuje, že otec nevykázal sebemenší součinnost k tomu, aby odtajnil strukturu svého vlastnictví, a vytýká obecným soudům, že se neopřely o skutečnost, že zdrojem životní úrovně rodiny byly finanční prostředky dodávané rodině otce, že rodina žila na určité životní úrovni, že zdroje otce tomuto zůstaly v rukách i nadále a že nic nenasvědčuje tomu, že by otec utrpěl ztrátu vlády nad původními zdroji, a tvrdí (stěžovatelka), že příjem otce nutno stanovit zpětně, dle dosahované životní úrovně rodiny v dobách společného soužití a z tohoto přepokládaného příjmu vypočítat výživné "manželky". Závěrem stěžovatelka uvádí, že obecné soudy došly na základě hodnocení důkazů k závěrům, které ve svém výsledku porušují Listinu a Úmluvu, a tudíž je Ústavní soud oprávněn tento "nesoulad" přezkoumávat.
Pokud jde o výše uvedené procesní návrhy, přednostní projednání odůvodnila stěžovatelka tím, že daná problematika se bude objevovat stále častěji, a tudíž je to nejen v zájmu jejím, ale i potenciálních účastníků, a také že jde o úpravu poměrů k nezletilým dětem. Druhý návrh stěžovatelka učinila dle svých slov z důvodu legitimního zájmu Úřadu na projednávané věci, neboť se s danou problematikou bude setkávat a bude "muset s ní umět zacházet", přičemž závěry, které vyplynou z tohoto řízení, budou mít dopad pro "zastupování práv dětí", k němuž je příslušný. Navíc děti jsou občany nejen České republiky, ale také Spojeného království Velké Británie a Irska.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti dle §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Úvodem nutno upozornit, že ač se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, ústavní stížnost neobsahuje žádné námitky proti výroku I soudu prvního stupně, kterým byly nezletilé děti svěřeny pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do její výchovy, a prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Z tohoto důvodu Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka takto vymezená rozhodnutí ve skutečnosti nenapadá, a proto se zaměřil toliko na rozhodování uvedených soudů, pokud jde o určení výživného pro nezletilé děti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že v daném řízení (jakožto tzv. řízení nesporném) postupovaly v rozporu se zásadou vyhledávací, když v reakci na její tvrzení (jí uváděné skutečnosti) nezjistily, jakými příjmy a jakým majetkem otec "skutečně" disponuje. Argumentaci uvedenou zásadou však pokládá Ústavní soud za nepřípadnou.
V posuzovaném případě jde o věc výchovy a výživy nezletilých dětí (tedy o oblast ochrany subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů, na jejichž úpravě má společnost zvýšený zájem), která je projednávána a rozhodována v tzv. nesporném řízení. Toto řízení, v němž se uplatňuje vyšší stupeň ingerence státu, je ovládáno zásadou vyhledávací (§120 odst. 2 občanského soudního řádu); obecný soud tak nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu, a ač je součinnost účastníků řízení při navrhování důkazů žádoucí, nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní jim nemůže být na újmu (volně citováno z Winterová, A., a kol.: Civilní právo procesní, Linde Praha, 1999, s. 377-8). Odborná teorie a praxe pak důvodně (viz níže) klade důraz na procesní aktivitu účastníků řízení, jestliže zastává názor, že "ani v nesporném řízení samozřejmě nejde o povinnost soudu pátrat po důkazech, neboť vyšetřovací zásada o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení" (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 571).
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a na věc nahlíží nikoliv z pohledu "jednoduchého práva", ale ústavně zaručených základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 88 Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu], v daných souvislostech procesní povahy. Jeho povinností je především posoudit, zda dotčený subjekt měl možnost, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem při dodržení principů spravedlivého procesu, zakotvených v hlavě páté Listiny. Pokud jde o některá procesní práva (principy), jež jsou ústavně chráněna (např. právo jednat před soudem, skutkově a právně argumentovat a navrhovat důkazy), jejich realizace je v dispozici samotného účastníka řízení, k čemuž jsou soudy povinny (toliko) vytvořit potřebný prostor. Pokud si účastník řízení svá práva nehájí, ač je toho evidentně schopen - což je třeba vzhledem k materii, jež byla předmětem daného soudního řízení, zdůraznit -, jde to toliko k jeho tíži dle zásady vigilantibus iura.
Míra ingerence obecných soudů do oblasti důkazního řízení, a to včetně případného vyhledávání důkazů, by měla být dle názoru Ústavního soudu adekvátní povaze toho kterého "nesporného" řízení, intenzitě veřejného zájmu a osobám účastníků a jejich schopnostem. V nyní posuzované věci stěžovatelka byla evidentně způsobilá hájit si svá práva (a to již jen z toho důvodu, že byla zastoupena advokátem), což také v daném soudním řízení prakticky činila. K tomu nutno dodat, že to jsou především zájmy nezletilých dětí, které musí mít obecné soudy na zřeteli, avšak tito účastníci ústavní stížnost nepodali. Ovšem ani ve vztahu k nim Ústavní soud porušení zmíněné vyhledávací zásady nezjistil. Obecné soudy neměly žádný důvod být v důkazní oblasti více aktivní, neboť práva nezletilých dětí byla dostatečně chráněna prostřednictvím samotné stěžovatelky, což je dáno tím, že jejich zájmy byly, pokud jde o výživné, prakticky totožné (výživné placené otcem je v podstatě součástí jejich rodinného rozpočtu).
Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že v daném případě bylo možno spravedlivě po stěžovatelce požadovat, aby svá tvrzení stran majetkových a příjmových poměrů otce prokázala, tedy aby předložila příslušné důkazy nebo soudu navrhla jejich provedení. Ovšem i kdyby k takovému závěru Ústavní soud nedospěl, obecným soudům by nic vytknout nemohl. Ani v této fázi totiž není Ústavnímu soudu zřejmé, jaké důkazy eventuálně mohly obecné soudy provést. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti obsáhle věnuje problematice off-shore společností, a rovněž z vyjádření jí samotné lze vyvodit, že nejen ona, ale ani obecné soudy nejsou s to rozkrýt strukturu zmíněných společností a zjistit, kdo je jejich "beneficiarem" (a tedy jaké příjmy otci - pokud by tímto "benificiarem" skutečně byl, jak stěžovatelka tvrdí - z nich plynou).
Stěžovatelka, evidentně si této skutečnosti vědoma, navrhuje "řešení", spočívající ve sledování zájmů osoby, která se v "blízkosti takové společnosti nachází"; resp. její materiální (životní) úrovně a jejích požitků. Ve skutečnosti se o žádné řešení nejedná. Jádro problému tkví totiž v něčem jiném. Majetkové poměry otce, resp. stěžovatelčino tvrzení stran majetkových poměrů otce je třeba prokázat, přičemž je nerozhodné, jakým způsobem se tak stane (samozřejmě je-li dokazování vedeno v souladu se zákonem), povede-li to ke (spolehlivě) zjištěnému skutkovému stavu věci (§153 odst. 1 občanského soudního řádu). Tak tomu ovšem v dané věci nebylo (viz níže). Ač tedy stěžovatelka poukazuje na výjimečnost či důležitost posuzované věci a potřebu jejího věcného projednání před Ústavním soudem, v podstatě jde o "běžnou" otázku dokazování (a v tom rámci hodnocení konkrétních důkazů), kteroužto musí řešit soudy obecné, a nikoliv Ústavní soud, na což ostatně ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje. Dle názoru Ústavního soudu provedly obecné soudy dokazování v takovém rozsahu, který byl v hranicích jejich možností, nelze jim ani vytknout, že by provedené důkazy hodnotily svévolně, když konstatovaly majetkovou (příjmovou) situaci otce nezletilých tak, jak je uvedeno v jejich rozhodnutích.
Jde-li o konkrétní pochybení, kterých se obecné soudy měly zejména v oblasti dokazování dopustit, stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle namítá, že se obecné soudy nezabývaly situací společností, pro které otec vykonává funkci jednatele, přičemž naznačuje, že může docházet k (dokonce snad protiprávnímu) transferu prostředků na off-shore společnosti. Ústavnímu soudu však není zřejmé, jaký smysl by takové dokazování mělo, jestliže na základě toho lze zjistit, jaké mají příjmy off-shore společnosti, nikoliv již to, jaký je příjem otce (viz výše). Tvrdí-li pak stěžovatelka, že bylo povinností obecných soudů zkoumat ve smyslu §96 zákona o rodině, zda se otec nevzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, jestliže za svou činnost nepobírá odměnu, s touto otázkou se již vypořádaly obecné soudy, k čemuž lze poznamenat, že i když otec vykonává nějakou funkci zdarma, má dostatečný příjem k zajištění svých dětí.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že otec užívá osobní auto a letadlo, a současně namítá, že obecné soudy neprovedly důkaz letovým deníkem, předně je třeba opět poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, že není povinností obecného soudu provést každý důkaz, který účastník navrhne, jeho povinností je o takovém návrhu rozhodnout a jeho případné odmítnutí řádně odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Kromě toho otec dětí v soudním řízení nepopíral, že by uvedené dopravní prostředky užíval, a to i pro osobní potřebu. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že děti mají participovat v tomto ohledu na životní úrovni rodičů, nečiní tak důvodně. Sama totiž v ústavní stížnosti dále uvádí, že otec děti bere na lety a výlety, takže z daných požitků tyto mají evidentně prospěch a na životní úrovni otce se takto podílejí.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka svou argumentaci v principu podstatně mění, když namítá, že otec nesplnil svoji zákonnou povinnost ve smyslu §85a zákona o rodině, takže měl být stanoven příjem způsobem přepokládaným uvedeným ustanovením. Tuto argumentaci však stěžovatelka mohla (a měla) uplatnit již v řízení před obecnými soudy (především pak v rámci odvolání), což neučinila, takže Ústavní soud pokládá ústavní stížnost v této části za nepřípustnou. K tomu je třeba podotknout, že obecné soudy vycházely z prokázaného příjmu otce, jenž se od příjmu stanoveného na základě domněnky zakotvené v citovaném ustanovení příliš nelišil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Stěžovatelka ve svém podání tvrdila, že na projednávané věci má právní zájem Úřad, a navrhla "vstup" tohoto subjektu do řízení jako vedlejšího účastníka ve smyslu §28 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může přiznat takové postavení "jiné osobě", která prokáže právní zájem na výsledku řízení, to však teprve (resp. v prvé řadě) tehdy, je-li ústavní stížnost způsobilá meritorního projednání, kterýžto předpoklad splněn v dané věci nebyl.
Pokud jde o stěžovatelčin procesní návrh ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal, že by v nějakém ohledu šlo o věc naléhavou, a tudíž k vydání usnesení o této skutečnosti nepřistoupil. Samotná skutečnost, že v daném případě jde o úpravu poměrů nezletilých dětí, důvodem pro takový postup není, a nedůvodnost argumentu, že by šlo problematiku, kterou je třeba obecně vyřešit, plyne z již výše uvedeného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu