ECLI:CZ:US:2009:3.US.1591.08.1
sp. zn. III. ÚS 1591/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, č.j. 6 Tdo 539/2008-458, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č.j. 7 To 239/2007-400, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, č.j. 2 T 115/2006-365, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 1 a 2 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, č.j. 2 T 115/2006-365, uznána vinnou (v bodě I.) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a (v bodech II. 1. a 2.) trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy a za "trestnou činnost", pro kterou byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 18 T 157/2005, byla stěžovatelka odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo takové činnosti, která spočívá ve zprostředkování, popř. uzavírání smluv o půjčkách na dobu pěti roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 18 T 157/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Domácí půjčky, a. s., se sídlem v Praze 7, V Závětří 1036/4, částku ve výši 65 280 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbývající částí svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvoláním, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch okresní státní zástupce ve Frýdku - Místku, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 8. 2007, č. j. 7 To 239/2007-400, podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. řádu a contr. doplnil napadené rozhodnutí tak, že stěžovatelku podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené, jimiž měla spáchat dva dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2008, č.j. 6 Tdo 539/2008-458, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že "nebylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení", soudy podle jejího názoru nesprávně aplikovaly zvláštní ustanovení o ukládání úhrnného trestu, a že společnost DP Holding a.s. se sídlem v Praze 8, Velká Skála 677/1, "neměla zákonné právo finanční půjčky poskytovat a lákala občany ve finanční tísni, kde zapůjčovala finanční částky za 270 % úrok". V rovněž jen stručně odůvodněném doplnění ústavní stížnosti (tehdy již zastoupená advokátem) stěžovatelka vytýká, že "skutkové podstaty trestných činů, pro které byla předmětnými rozsudky uznána vinnou, nejsou trestnými činy", ve výkonu trestu se proto "nachází nezákonně", a proklamuje, že byla zbavena svobody, ačkoli "nespáchala žádný trestný činy", leč nebyla pouze schopna dostát smluvnímu závazku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové i právní závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že právní posouzení věci je ve vztahu ke skutkovým zjištěním v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustila, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty výše uvedených trestných činů.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení též vyvrátil stěžovatelčin názor, že její jednání nemělo být posuzováno jako úvěrový podvod podle §250b tr. zák., ale "maximálně" coby podvod podle §250 tr. zák., jelikož předmětná úvěrová smlouva byla neplatná, ať již kvůli údajnému nedostatku oprávnění společnosti DP Holding, a. s., nyní Domácí Půjčky, a. s., k uzavírání úvěrových smluv, anebo pro rozpor s dobrými mravy pro stanovený smluvní úrok ve výši 270 % p. a. Dovolací soud vysvětlil, že podmínkou trestní odpovědnosti podle §250b odst. 1 a 3 tr. zák. "není platnost či neplatnost" úvěrové smlouvy, resp. že tato otázka je pro dané trestněprávní posouzení "irelevantní" (ostatně typicky jde o neplatnost relativní - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005), nýbrž podstatné je, že trestně odpovědným ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. je již ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to (dokonce) bez ohledu na to, zda je smlouva "nakonec formálně uzavřena". V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud rovněž zaznamenal, že v posuzované věci předmětná smlouva všechny obligatorní náležitosti smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obch. zák. obsahovala, přičemž je nerozhodné, zda společnosti DP Holding, a. s., nyní Domácí Půjčky, a. s., oprávnění k uzavírání úvěrových smluv náleželo.
Jestliže dovolací soud dospěl k hodnocení stěžovatelkou podaného dovolání jakožto zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], pak mu - vzhledem k uvedenému - vytýkat cokoli z hledisek ústavněprávních nelze; v uplatněných (výše vložených) právních názorech nelze dovodit ani interpretační exces či libovůli, ani nedostatek adekvátního - korektního a výstižného - odůvodnění. Stěžovatelčiny námitky nepřesahují rámec běžné zákonnosti, resp. věcné správnosti, a k úvaze o splnění těchto podmínek pro zásah Ústavního soudu prostor neotevírají.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně pouze opakuje výhrady, jež uplatnila již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Pro případ oprávněnosti námitky, již stěžovatelka vznesla přípisem ze dne 7. 1. 2009, že plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem advokátce JUDr. Jarmile Lipnické Pešlové "nikdy nepodepsala", by přicházelo v úvahu - v návaznosti na výzvy k odstranění vad ze dne 2. 7. 2008 a 12. 8. 2008 - odmítnutí ústavní stížnosti pro její vadu podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v důsledku čehož by ani tato okolnost nemohla mít na (stěžovatelce nepříznivý) výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Bližší zkoumání pravdivosti tvrzení stěžovatelky, které zařazení plné moci ve spisu mělo (mohlo) být zřejmé nejpozději z vyrozumění Ústavního soudu doručeného jí dne 2. 10. 2008, není tudíž zapotřebí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu