ECLI:CZ:US:2009:3.US.1650.08.1
sp. zn. III. ÚS 1650/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2008 č. j. 19 Co 567/2007-357, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2008, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008 č. j. 19 Co 567/2007-357, a tvrdí, že jím byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva dítěte uvedená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako mělo být porušeno právo stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek řízení ve věci péče o nezletilou Š. P., dceru stěžovatele (dále jen "nezletilá") o návrhu matky A. H. na zvýšení výživného a na úpravu styku nezletilé se stěžovatelem. Ve vztahu k napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu namítá, že jím bylo porušeno jeho právo podílet se na výchově a péči o nezletilou, stejně jako právo nezletilé na péči obou jejích rodičů a na zachování rodinných vazeb.
S odvoláním na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03 a sp. zn. I. ÚS 238/05 stěžovatel mimo jiné tvrdí, že odvolací soud "zcela neopodstatněně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž vzal v úvahu závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03 ohledně možnosti změny rozhodnutí soudu prvního stupně při akceptaci jeho skutkových zjištění". Odvolací soud se prý ve svém rozhodnutí rovněž nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, nevzal při svém rozhodování v úvahu ani pro posouzení věci rozhodná hlediska a okolnosti projednávané věci, takže jeho skutková zjištění a tedy i z nich vyvozené právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Jeho rozhodnutí je v tomto ohledu, na rozdíl od soudu prvního stupně, neúplné a nepřesvědčivé.
Důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zúžen rozsah dosavadních styků stěžovatele s nezletilou, podle názoru stěžovatele nemohou být přání či postoje nezletilé, neboť ty jsou prý vyvolány negativním přístupem matky nezletilé, která dříve jeho stykům s nezletilou bránila a nyní ji na styk se stěžovatelem odpovídajícím způsobem nepřipravuje, což v konečném důsledku vede k odcizení mezi ním a nezletilou. Toto negativní jednání matky nezletilé se tak prý obrátilo proti stěžovateli, i když on sám k němu svými postoji nijak nepřispěl a nemohl ho již zvrátit.
Vyhověním návrhu matky tak odvolací soud podle stěžovatele "vložil matce nezletilé do rukou legitimní prostředek eliminace styku otce s dcerou, který vyústil v řízení o změnu příjmení nezletilé".
Závěrem stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že pouze pozitivní působení na nezletilou ze strany matky může vést ke změně postojů nezletilé tak, aby stěžovatele jako svého otce sama bez donucení vyhledávala, resp. ho alespoň jako otce respektovala. Právě tento úkol měl být podle stěžovatele pro rozhodování odvolacího soudu o návrhu matky na změnu styku stěžovatele s nezletilou hlediskem stěžejním, a to dokonce do té míry, že měla být zvažována i případná změna výchovného prostředí, nikoli posílení jeho negativního vlivu.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 9. 2007 č. j. 42 P 96/2006-268 v řízení ve věci péče o nezletilou Š. P. rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného a na úpravu styku nezletilé se stěžovatelem a o návrhu stěžovatele na snížení výživného tak, že návrhy matky zamítl (výrok I.) a počínaje dnem 1. 4. 2007 snížil stěžovateli vyživovací povinnost k nezletilé z částky 2 500,- Kč na částku 2 200,- Kč měsíčně (výrok II.). Tímto označený soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2004 č. j. 10 P 243/2003-44, jímž byla stanovena vyživovací povinnost pro dobu po rozvodu rodičů nezletilé (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že nezletilá byla po rozvodu rodičů svěřena do výchovy matky, styk nezletilé se stěžovatelem byl na návrh stěžovatele upraven rozhodnutím soudu (po předchozím předběžném opatření) s vymezením tzv. zvykacího období s tím, že toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud jako věcně správné. Od poslední úpravy výživného došlo u obou rodičů ke změně poměrů - každému z nich přibyla další vyživovací povinnost narozením druhého dítěte. U nezletilé byla prokázána snížená imunita, která se projevuje ekzémy, alergií a výskytem častých laryngitid. Za použití ustanovení §§85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") dospěl soud prvního stupně k závěru, že není důvod pro požadované zvýšení dříve stanoveného výživného, ale pro jeho přiměřené snížení vzhledem k další vyživovací povinnosti stěžovatele a jeho nezměněným majetkovým a výdělkovým poměrům.
V době rozhodování soudu prvního stupně probíhal styk stěžovatele s nezletilou podle rozhodnutí soudu s tím, že již skončilo "tzv. zvykací období", takže byl styk častější. Uvedený soud nezjistil, že by v důsledku návštěv nezletilé u stěžovatele došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, proto dospěl k přesvědčení, že situace se uklidní, pokud bude nezletilé "umožněn čas si zvyknout na stanovený režim a rodiče ji budou na styk se stěžovatelem citlivě připravovat".
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 č. j. 19 Co 567/2007-357 pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000,- Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením zavázal stěžovatele uhradit k rukám matky do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Pod bodem II. výroku změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že vymezil stěžovateli možnost realizovat styk s nezletilou vždy každý sudý týden v roce, a to v sobotu od 9.00 hod. do 18.00 hod., dále v každém sudém roce o velikonočním pondělí od 9.00 hod. do 18.00 hod. a v průběhu vánočních svátků dne 26. 12. každého roku od 9.00 hod. do 18.00 hod. tak, že převezme nezletilou v místě bydliště matky a po skončení styku ji tamtéž předá. Matce uložil povinnost nezletilou na styk řádně připravit.
Dále tímto rozhodnutím odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2004 č. j. 10 P 243/2003-44 ve výroku o výživném a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 42 P 96/2006-161 (výrok III.). Pod bodem IV. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl.
Odvolací soud některé z důkazů již provedených soudem prvního stupně zopakoval (výslech rodičů nezletilé) a důkazní řízení dále doplnil jak výslechy svědků (např. D. M. - ředitelky MŠ v Kladně), tak i listinnými důkazy (např. zprávou Střediska pomoci ohroženým dětem ROSA o pohovoru s nezletilou ze dne 5. 2. 2008, zprávou mateřské školy Kladno ze dne 22. 2. 2008 a zprávou soukromé dětské lékařky MUDr. K. ze dne 27. 1. 2008), přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně doplněná takto v odvolacím řízení považoval pro rozhodnutí ve věci za úplná.
V případě návrhu matky na zúžení dosavadní úpravy styku stěžovatele s nezletilou vyšel odvolací soud jak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak z výsledků jím doplněného dokazování, a konstatoval, že bylo prokázáno, že nezletilá opakovaně projevuje přání stýkat se se stěžovatelem v menším rozsahu než doposud, což se zřetelně projevuje nejen v jejím chování před termínem plánovaného styku, ale i po něm. Tyto své postoje vyjadřuje nejen v mateřské škole, kterou navštěvuje, ale i v rozhovorech s kamarádkami.
Při rozhodování o důvodnosti odvolání matky proti části výroku I. soudu prvního stupně, jímž byl její návrh na zúžení styku nezletilé se stěžovatelem zamítnut, vzal odvolací soud v úvahu, že tzv. zvykací režim v trvání tří měsíců a styk, jehož režim upravený rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 7. 2006 č. j. 42 P 96/2006-161 počal běžet počínaje čtvrtým měsícem od právní moci rozsudku, byl upraven tak, že ke styku docházelo v každém sudém týdnu kalendářního roku od pátku 17.00 hod. do neděle 18.00 hod., o velikonočních, vánočních svátcích a letních prázdninách, nesplnil "beze zbytku" svůj účel, neboť nezletilá styk v rozsahu celého víkendu včetně části pátku odmítá. Blížící se termín styku se u nezletilé projevuje zdravotními problémy, včetně problémů psychických. I když odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že styk nezletilé s otcem i jeho rodinou je v jejím zájmu, nelze podle názoru odvolacího soudu nevzít na vědomí skutečnost, že nezletilá tomuto pravidelnému styku nepřivykla a odmítá ho, což považuje odvolací soud za projev existence změny poměrů, které opodstatňují zúžení dosavadního rozsahu styku stěžovatele s nezletilou. Je proto v zájmu nezletilé, zdůrazňuje odvolací soud, aby se výše označeným rozsudkem upravený styk stěžovatele s nezletilou upravil nově tak, aby se jeho realizace nedostala do rozporu se samotným účelem takto soudem upraveného styku a aby nemohlo dojít k trvale negativnímu ovlivnění názoru nezletilé na další budoucí styk se stěžovatelem, jakož i na celý vztah k němu. Z tohoto důvodu se soudu jevilo vhodnějším upravit styk nezletilé se stěžovatelem v kratších časových intervalech, neboť si častějším, ale kratším pobytem se stěžovatelem může nezletilá snáze vytvořit takové vazby, které později umožní jeho rozšíření.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je ve vztahu k rozhodnutí orgánu veřejné moci založena výhradně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. z pohledu zachování ústavních garancí. Jde o posouzení, jak v průběhu řízení před obecnými soudy, tak i při jejich rozhodování, byly dodržovány základní práva a svobody. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti by byl oprávněn pouze v případě porušení principů hlavy páté Listiny.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti argumentuje - v podstatě značně formalisticky - nesplněním závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jím citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36 pod č. 12, str. 133 a násl., resp. nálezu ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 40, pod č. 15, str. 123 a násl. (oba dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), pomíjí však, že tyto premisy, jakkoli v právních větách citovaných rozhodnutích Ústavního soudu zobecněné, a tedy mající v této formě obecnou platnost, nelze paušálně použít vždy jako důvod zpochybnění právních závěrů obecných soudů vyslovených v jiných kauzách jen proto, že v konkrétním případě byl předmětem opatrovnického řízení i návrh jednoho z rodičů na zúžení styku nezletilého s druhým s rodičem.
Aniž by se Ústavní soud hodlal podrobně zabývat srovnáním rozdílů skutkových zjištění výše citovaných nálezů Ústavního soudu, a z nich zákonitě vyplývajících odlišných právních závěrů s projednávanou věcí, je nucen konstatovat, že zásadním rozdílem je především skutečnost, že ve výše uvedených případech byly obecné soudy vedeny spíše zájmem druhého rodiče, který byť do jisté míry převážil nad právem druhého z rodičů podílet se rovněž v co nejširším možném rozsahu na výchově a péči o své dítě, přičemž za změnu poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině byla v obou výše uvedených právních věcech shledána nově nastoupená povinná školní docházka.
Lze samozřejmě souhlasit s argumentem stěžovatele, že má rovná práva jako matka mající nezletilé dítě ve své péči, stejně jako má i nezletilá právo na to, aby se na její výchově a péči podíleli oba její rodiče. To však neznamená, že nezletilá nemůže či dokonce nesmí reagovat, ať již vědomě či zcela podvědomě, ve vazbě na svoji fyzickou a psychickou vyzrálost, negativním odmítáním určité formy kontaktů s druhým ze svých rodičů.
Za takové situace, a v případě, že dohoda rodičů v této oblasti není možná, resp. nemá patřičný dopad na postoje nezletilé, bylo nutné nanejvýš citlivě přistoupit k řešení změny úpravy styku právě s ohledem na věk a zájem nezletilé tak, aby nová úprava styku znemožnila vytvoření trvale negativního vztahu ke stěžovateli, podmíněného především pocity nezletilé, že její styk se stěžovatelem je jen násilně (proti její vůli) vynucován bez pochopení jejích potřeb či empatie. Bylo tedy povinností soudu při rozhodování o návrhu matky vzít v úvahu psychosomatické problémy nezletilé a její (možná dočasné) odmítání pravidelně se opakujících několikadenních pobytů v nové rodině stěžovatele a vyvodit z těchto skutečností odpovídající závěr. Této povinnosti odvolací soud dostál.
Hodnotu a rozsah rodičovské péče o dítě a jeho výchovy nelze poměřovat počtem hodin, který ten který z rodičů se svým dítětem stráví, ale kvalitou vztahu (rodičovského pouta), který se mezi dítětem a rodičem vyvine. V projednávané věci ostatně odvolací soud sám uvedl, že zúžení styku stěžovatele s nezletilou má povahu dočasnou, preventivní, stejně jako tomu bylo v případě rozhodování soudu o první formě styku v tzv. zvykacím režimu.
Lze souhlasit s požadavkem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, aby obecné soudy rozhodovaly o právech a povinnostech obou rodičů k nezletilému dítěti při důsledném zohledňování všech konkrétních (specifických) okolností daného případu a zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při úpravě styku mezi rodičem a dítětem.
Ústavní soud při posuzování té části rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností, nedospěl k závěru, že by se odvolací soud právě od těchto požadavků a principů odchýlil, či že by porušil stěžovatelem namítaná základní práva a svobody, včetně práv dítěte.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu