ECLI:CZ:US:2009:3.US.1689.08.1
sp. zn. III. ÚS 1689/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ L. M. a 2/ E. D., zastoupených Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Krokova 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 3. 2008, č.j. 12 Co 74/2008-337, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2007, č.j. 16 C 14/2007-258 (295), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Olomouci (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Ústavního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se domáhaly, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Senice na Hané, se sídlem v Senicích na Hané, Vodní 214, byla uložena povinnost zaplatit částku 445 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžní náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo tzv. vnosovou listinou ze dne 28. 3. 1956 a svědeckými výpověďmi L. P., S. N., F. N. a F. M. ml. prokázáno, že živý a mrtvý inventář do tehdejšího JZD vnesl posledně jmenovaný F. M., který "v té době na nemovitostech v Luběnicích číslo 41 již hospodařil, když rodiče byli důchodci", a to až poté, co se "právní předchůdce žalobkyň (M. M.) z Luběnic odstěhoval a na nemovitostech svých rodičů se na hospodaření nepodílel". M. M. "nebyl vlastníkem těchto věcí a ani je do družstva nevnesl", v důsledku čehož stěžovatelky nenaplnily podmínky pro náhradu živého a mrtvého inventáře předvídané v §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 229/1991 Sb."). Na tom nic nemění, uvedl soud prvního stupně, ani závěti rodičů M. M., neboť tyto "nebyly v dědickém řízení (vedeném Státním notářstvím v Olomouci pod sp. zn. 1 D 1/64) uplatněny takovým způsobem, aby k nim bylo možno relevantně přihlížet", a totéž platí o dohodách "ze dne 8. 3. 1964, 9. 3. 1964 a 31. 5. 1990", jelikož "nebyly realizovány a žádná nemá relevanci v dané době". O nákladech řízení soud rozhodl tak, že vedlejšímu účastníku a České republice nepřiznal právo na jejich náhradu s argumentem osobní a sociální situace stěžovatelky 1/, restituční povahy věci a účasti stěžovatelek v řízení coby procesních nástupců (§150 o. s. ř.).
K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.); vymezil rozhodný právní rámec věci [§14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, §§14 až 16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. a §133 odst. 1 a 2 obč. zák.] a přisvědčil zjištění, že "vlastníkem živého a mrtvého inventáře a současně tím, který tento inventář do družstva vnesl a podepsal vnosovou listinu z 28. 3. 1956, který na hospodářství hospodařil a žil s rodiči a byl členem družstva, byl právě F. M. mladší, nikoli právní předchůdce žalobkyň M. M. nebo (jeho) rodiče, jak bylo v odvolání tvrzeno". Odvolací soud zdůraznil, že nárok stěžovatelek proto "není opodstatněn z titulu vydání živého a mrtvého inventáře a tím méně může být opodstatněn při jeho peněžitém plnění", a vyslovil posléze přesvědčení, že takto založený výsledek řízení je souladný s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, vydaným v dané věci.
O odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud tak, že stěžovatelkám uložil i povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 157 473 Kč, neboť tím, že se stěžovatelky rozhodly v řízení pokračovat i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 26. 10. 2001) - za situace, kdy již výklad zákona č. 229/1991 Sb. byl oproti předchozím fázím řízení ("do vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2001, č.j. 16 C 130/94-137") judikatorně sjednocen - převzaly na sebe riziko vyplývající z §142 odst. 1 o. s. ř., a toto jejich rozhodnutí nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka, resp. České republiky. V části, odpovídající řízení po uvedeném rozhodnutí, podle odvolacího soudu již podmínky aplikace §150 o. s. ř. nelze "tolerovat".
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že se obecné soudy v rámci dokazování a následným hodnocením důkazů dopustily vybočení ze zákonem stanovených procesních postupů, čímž zasáhly do jejich ústavně zaručených práv.
Stěžovatelky vytýkají soudu prvního stupně, že "vůbec neřešil, čí majetek byl družstvem převzat", a "v celém rozsudku není obsažen ani náznak skutkového či právního názoru soudu na otázku vlastnictví ŽMI". Odvolací soud "přistoupil na právní argumentaci žalobkyň, že je z hlediska ust. §20 zákona o půdě významné zjistit, kdo byl vlastníkem ŽMI v době jeho vnosu", avšak opomenul, že "se soud I. stupně touto otázkou nezabýval skutkově ani právně, a za soud činí tyto kroky sám". Odvolací soud tak podle stěžovatelek "doplnil to, čím se soud I. stupně nezabýval", "dokonce se pokusil učinit hodnocení důkazů a právní posouzení stručně v daném smyslu sám", přičemž "došel k závěrům, které soud I. stupně nikdy nevyslovil", a to tím, že dovodil, že k vnosu sporného majetku do JZD došlo až poté, co jej nabyl F. M. ml.
Stěžovatelky vyslovují přesvědčení, že jejich tvrzení ohledně vlastnictví sporného inventáře podporují důkazy provedené v řízení před obecnými soudy (zejména 1/ "dopis o zabrání živého inventáře a přesný seznam skotu vč. jejich čísel, obě listiny jsou podepsané F. M. st.", 2/ "závěť F. a F. M. z 2. 1. 1956, ve které nakládali s živým a mrtvým inventářem jako se svým majetkem", 3/ "spis Státního notářství v Olomouci sp. zn. 1 D 1/64 o dědictví po zemř. F. M. st.", 4/ "výpis z evidence nemovitostí z 22. 7. 1968", 5/ "dohoda J. a F. M. z 8. 3. 1964 a Smlouva F., J. a M. M. z 9. 3. 1964, dotazník k uzavření kupní smlouvy, kterou měl F. M. ml. s manželkou převádět na M. M. část nemovitostí nabytých po rodičích z 31. 5. 1990", 6/ ústřižky složenek o placení částek ze strany F. M. M. M. s uvedením účelu platby "vnos JZD", "roky 1966, 1967, 1968" a 7/ "výpovědi svědků N. a P.").
Odvolací soud rovněž pochybil nákladovým výrokem, neboť správně bylo užít v jejich prospěch moderační ustanovení §150 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně. Stěžovatelky vyslovují podezření, že "náklady řízení nesou za trest, že v řízení nepřijaly vadné rozhodnutí (soudu prvního stupně) a užily opravné prostředky". Ke změně "restitučního rázu" věci přitom jejich procesním nástupnictvím nedošlo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stížnost stěžovatelek jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelky opětovně uplatnily skutkové námitky, jež adresovaly již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Nelze - z pohledu námitky nesprávnosti skutkových zjištění - nepoukázat na to, že v dané věci bylo rozhodnuto po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, N 188/43 SbNU 153, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, č.j. 12 Co 1061/2006-200, jimiž byl dosavadní proces dokazování (též ve smyslu námitek stěžovatelek) usměrněn.
Z vyložených hledisek závěru o "vlastnictví živého a mrtvého inventáře v době jeho vnosu do zemědělského družstva", pakliže vychází z tzv. vnosové listiny ze dne 28. 3. 1956 a z dalších provedených důkazů, jmenovitě z označených svědeckých výpovědí, nelze ničeho - v rovině ústavněprávního přezkumu - vytknout. Za nepřiléhavé nelze mít ostatně obecnými soudy akceptované interpretační východisko pro identifikaci "vlastníka" vneseného živého a mrtvého inventáře, jež se odvíjí od faktických poměrů "hospodaření" (postavení "hospodáře") na nemovitostech, jež byly do zemědělského družstva sdružovány především.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z logické a srozumitelné argumentace, již vyložily, je zřejmé, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Obsah rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při provádění důkazů, jakož i jejich hodnocení; skutkové závěry, k nimž dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Námitkami stěžovatelek se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Obdobné platí o právním posouzení věci; není opory pro úsudek, že při výkladu a aplikaci rozhodných právních norem se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu, resp. "libovůle".
Právní závěry obecných soudů nestojí ani v rozporu s účelem zákona č. 229/1991 Sb. jakožto restitučního, měl-li sloužit též ku "zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989", jestliže odnětím (nuceným vnesením) živého a mrtvého inventáře byl zásadně postižen ten, kdo na dotčeném zemědělském majetku "hospodařil" (byl "hospodářem"), a tím byl v daném případě nikoli právní předchůdce žalobkyň, nýbrž F. M. ml.
Není důvodná ani námitka z "překvapivého rozhodnutí"; odvolací soud postupoval totiž ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z ustanovení §219 o. s. ř. zcela regulérně. Již soud prvního stupně vzal za prokázané, že "vnosový list dostal majitel" (procesní spis, č.l. 297, odst. 5), přičemž předmětný "vnosový list" byl vystaven F. M. ml. (tamtéž, č.l. 296 verte, odst. 3). Jen na vysvětlenou stěžovatelkám je namístě zaznamenat, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud shodně aplikoval hmotné právo. "Věcná správnost" podle ustanovení §219 o. s. ř., v rozhodném znění, chápaná jako "věcná správnost ve výroku", je novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. zakotvena již výslovně. Skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud převzal jako správná (tamtéž, č.l. 344, odst. 2).
Oba ústavní stížností napadené rozsudky ve výrocích ve věci samé nikterak nekolidují s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, N 188/43 SbNU 153, který výsledek řízení před obecnými soudy - jak se výslovně podává z jeho odůvodnění - nepredisponoval. Procesní námitky stěžovatelek proti způsobu, jakým odvolací soud nakládal se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, resp. jak interpretoval jeho závěry, sdílet již nelze, a není k dispozici ani podklad k úsudku, že se "pokusil učinit hodnocení důkazů ... sám" či že dospěl k skutkovým zjištěním odlišným.
K otázce náhrady nákladů řízení, jejichž posouzení stěžovatelky napadly rovněž, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/05); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ústavní stížnosti stěžovatelek tudíž nesvědčí; stěžovatelky toliko pokračují v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a samy nikterak nedávají najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jejich věci) ustanovení §142 odst. 1 a §150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Jinak řečeno, stěžovatelky zjevně podléhají představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavnímu soudu se postačí omezit na sdělení, že v rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (vedlejšího účastníka, resp. státu) - odvíjejícího se zejména z úvahy o předvídatelnosti rozhodnutí soudu - nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Odvolací soud nákladový výrok rozsáhle a logicky odůvodnil, a okolnost, že podmínky aplikace stěžovatelkami dovolávaného ustanovení §150 o. s. ř. ukotvil v řízení diferencovaně v určitých stadiích procesu, za jim ukládaný "trest", jak se domnívají, považovat nelze, neboť takový přístup je adekvátně (a udržitelně) odůvodněn.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelkám existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelek jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu