ECLI:CZ:US:2009:3.US.1747.08.1
sp. zn. III. ÚS 1747/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou ve Vimperku, 1. Máje 144, proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1050000012 Finančního úřadu v Prachaticích ze dne 21. 1. 2005 č. j. 2115/05/101920/4054, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2005 č. j. 6403/110/2005 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 5. 2008 č. j. 39/105723/2007-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 7. 2008, doplněnou podáními ze dne 15. 8. 2008 a 5. 9. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví tohoto usnesení. Dle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Finanční úřad v Prachaticích vydal dne 21. 1. 2005 pod č. j. 2115/05/101920/4054 dodatečný platební výměr, kterým stěžovateli dodatečně vyměřil daň ve výši 339 052,- Kč za zdaňovací období roku 2000. Stěžovatel podal odvolání, které Finanční ředitelství v Českých Budějovicích svým rozhodnutím ze dne 21. 10. 2005 č. j. 6403/110/2005 zamítlo.
Stěžovatel podal dne 19. 10. 2007 žádost o přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní a poplatků". Ministerstvo financí svým rozhodnutím ze dne 7. 5. 2008 č. j. 39/105723/2007-392 přezkoumání rozhodnutí nepovolilo.
V podání ze dne 5. 9. 2008 stěžovatel uvedl, že proti napadeným rozhodnutím finančních orgánů podal dne 3. 1. 2006 žalobu ve správním soudnictví, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2006 č. j. 10 Ca 1/2006-20 odmítnuta. Kasační stížnost stěžovatele ze dne 13. 3. 2006 byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Finanční úřad v Prachaticích naopak Ústavnímu soudu k dotazu sdělil, že proti uvedeným rozhodnutím finančních orgánů nebyla podána žaloba ve správním soudnictví.
Ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Ministerstva financí podána zjevně neopodstatněně.
Ústavní soud se charakterem rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní a poplatků již zabýval. Ve stanovisku
Pl. ÚS - st. 12/2000 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 21, str. 481) dospěl k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkumu dle §55b zákona o správě daní a poplatků má procesní povahu a nepodléhá soudnímu přezkumu. Uvedl, že "je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se navrhovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno".
Ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků tedy dává správci daně možnost povolit (či nepovolit) přezkumné řízení v případech tímto ustanovením uvedených. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok. Procesní rozhodnutí o nepovolení přezkumu je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť nezasahuje do subjektivních hmotných práv fyzických či právnických osob (zde stěžovatele). Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (v daném případě rozhodnutí o nepovolení přezkoumání dodatečného platebního výměru) z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, která jí vyplývají z norem jednoduchého práva (jak vyplývá z uvedeného stanoviska Ústavního soudu), tím spíše se tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. II. ÚS 382/06, či ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 330/05, obě dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
S hledem na výše uvedené proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí Ministerstva financí odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Stěžovatel rovněž brojil proti rozhodnutí finančního úřadu a na něj navazujícímu rozhodnutí finančního ředitelství s tím, že tyto orgány postupovaly v rozporu se zákonem (stěžovatel uvedl podrobnou argumentaci).
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ohledně těchto dvou napadených rozhodnutí ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, aby mohla být meritorně projednána. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Nepovažoval přitom za potřebné zjišťovat případně proběhnuvší řízení ve správním soudnictví.
Stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí finančního úřadu i finančního ředitelství podal žalobu ve správním soudnictví a poté i kasační stížnost; bylo o nich rozhodnuto.
Pokud by Ústavní soud vycházel z tohoto tvrzení, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím finančních orgánů předcházela dvě rozhodnutí ve správním soudnictví, je nucen konstatovat, že stěžovatel svou ústavní stížností rozhodnutí správních soudů nenapadl. Neučinil tak v petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti, ani v jejím samotném textu (obsahu). Ústavní soud je přitom vázán jak petitem ústavní stížnosti, tak zásadou subsidiarity. Nelze tedy, aby Ústavní soud přezkoumával rozhodnutí finančních orgánů (a případně je též rušil), opomíjeje navazující rozhodnutí správních soudů, které (údajně) prováděly přezkum týchž správních rozhodnutí. Nelze také, aby Ústavní soud přezkoumával (a případně rušil) rozhodnutí, proti kterým stěžovatel nebrojí a ničeho nenamítá.
Pokud by Ústavní soud naopak vycházel z tvrzení finančního úřadu o tom, že proti rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu nebyla podána žaloba ve správním soudnictví, byl by nucen konstatovat, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím finančních orgánů nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu