ECLI:CZ:US:2009:3.US.1762.08.1
sp. zn. III. ÚS 1762/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti J. N., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově u Prahy 1, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. 6 To 142/2008, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo napadeným rozhodnutím dojít k porušení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 7 T 150/2007, v části rozsudku pod bodem A/I. uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel za použití §40 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Výše uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dle výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustit tím, že
"v blíže nezjištěné době v měsících duben 2006 nebo květen 2006 s vědomím, že se o takovou látku jedná, bezplatně poskytl nejméně v 1 případě psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně 0,4 gramu v ceně kolem 400,- Kč A. P., a to tak, že jí látku nechal ukrytou ve vozidle Škoda Felicia, jehož majitelkou v předmětné době byla M. E., a které měl zaparkováno před domem č. ... v ulici ...."
Současně byl stěžovatel rozsudkem nalézacího soudu podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu, že (výrok A/II. rozsudku nalézacího soudu):
"1) společně s obžalovaným M. Z. dne 14. 6. 2006 v Praze 4 telefonicky i při osobní schůzce u stanice metra Pankrác dohodli prodej látky MDMA (3,4 - methylendioxymetamfetamin) - tzv. "Extáze" N. Ř., přičemž obž. N. následně dohodl schůzku obž. Z. se jmenovanou a ten jí poté dne 15. 6. 2006 v Praze 8, na blíže nezjištěném místě v ulici N., s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal nejméně 30 ks této látky za cenu 70,- Kč za jednu tabletu, tedy celkovou cenu nejméně 2.100,- Kč."
"2) v blíže nezjištěné době nejméně od května 2006 do konce června 2006 v Praze 4 u stanice metra Pankrác, před domem a ve svém bytě na adrese P., s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal nejméně ve 20 případech psychotropní látku metamfetamin (pervitin), vždy v množství nejméně cca 0,5 gramu za částku nejméně 500,- Kč, celkem tedy nejméně cca 10 gramů metamfetaminu (pervitinu) za celkovou částku nejméně 10.000,- Kč N. Ř."
Dále pod bodem A/III. rozsudku nalézacího soudu byl stěžovatel dle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, jež mu kladla za vinu že
"1) v blíže nezjištěné době nejméně od března 2006 do května 2006 ve svém bytě na adrese P., s vědomím, že se o takovou látku jedná, nejméně v 8 případech bezplatně poskytl psychotropní látku metamfetamin (pervitin), vždy v množství nejméně cca 0,2 gramu K. L.,
2) v blíže nezjištěné době v měsících duben 2006 nebo květen 2006 ve svém bytě na adrese P., s vědomím, že se o takovou látku jedná, bezplatně poskytl nejméně v 1 případě psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně 0,8 gramu v ceně kolem 800,- Kč A. P."
Konečně pod bodem A/IV. zprostil nalézací soud stěžovatele dle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby, že
"v blíže nezjištěné době v měsících duben 2006 nebo květen 2006 ve svém bytě na adrese P., s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, nejméně v jednom případě prodal psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně cca 0,4 gramu za celkovou částku 400,- Kč A. P."
Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které směřovalo pouze do odsuzující části rozsudku prvního stupně ohledně jeho osoby. Státní zástupce rozsudek soudu prvého stupně odvoláním nenapadl.
Na základě odvolání stěžovatele zrušil Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem výše uvedené rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným pod bodem A. I. rozsudku soudu prvého stupně a znovu sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal opět vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že
"v blíže nezjištěné době v měsících dubnu až květnu 2006, ve svém bytě, bezplatně poskytl nejméně v jednom případě psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v celkovém množství nejméně 0,4 gramu A. P."
Za to odvolací soud stěžovateli uložil stejný trest, jaký mu byl původně uložen rozsudkem soudu prvního stupně.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil zásadu ne bis in idem ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu a článku 40 odst. 5 Listiny, neboť byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, pro který byl předtím pravomocně zproštěn rozsudkem soudu nalézacího.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud odvolací soud došel k závěru, že odsuzující výrok soudu prvého stupně nemá oporu v provedeném dokazování, měl jej zrušit a sám rozhodnout tak, že stěžovatele zprostí obžaloby. Pokud pak odvolací soud došel k závěru, že naopak z dokazování provedeného před soudem prvého stupně vyplynulo, že se stěžovatel dopustil jiného trestně právního jednání, pro které byl však v této době již stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, nemohl odvolací soud stěžovatele pro toto trestně právní jednání odsoudit, aniž by tímto svým postupem porušil zásadu ne bis in idem.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření však toliko upozorňovala na znění napadeného rozhodnutí a Ústavní soud tudíž považoval za nadbytečné je posílat stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a s přihlédnutím k výrokům i odůvodnění předchozího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §120 odst. 3 tr. řádu musí výrok rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, označovat přesně trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Skutek je tudíž třeba popsat tak, aby se do jeho vymezení promítly všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Další okolnosti je nutné uvádět jen tehdy, pokud je to nezbytné k náležité individualizaci skutku ve smyslu citovaného ustanovení i s ohledem na zásadu obžalovací (požadavek zachování tzv. totožnosti skutku).
Je myslitelné, že nalézací soud po jinak bezvadném procesu uvede ve skutkové větě okolnosti nadbytečné a zároveň nesprávné, resp. neopírající se o náležité odůvodnění, ač jinak zbylá část výroku o vině je správná a úplná. Takový stav je nežádoucí, a proto odvolací soud musí na rozpor mezi nadbytečnou částí skutkové věty a odůvodněním rozhodnutí soudu prvého stupně reagovat tak, aby popis skutku ve výroku o vině odpovídal skutkovým zjištěním z řízení před soudem. Při respektování zásad uvedených v ust. §259 odst. 4 tr. řádu nic nebrání tomu, aby odvolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že vypuštěním nadbytečné a zároveň nesprávné části ze skutkové věty uvedl výrok o vině v soulad se správnými a dostatečnými (§2 odst. 5 tr. řádu) skutkovými zjištěními, deklarovanými v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci byl stěžovatel stíhán za řadu vzájemně souvisejících drogových deliktů, které ze své podstaty jsou si svým popisem a vymezením podobné. Dle obžaloby měl stěžovatel v některých případech drogu poskytovat bezplatně, jindy ji měl prodávat atd. Ve většině případů byl stěžovatel obžaloby zproštěn z různých důvodů, uvedených v ust. §226 tr. řádu. Nalézací soud si byl vědom vzájemné podobnosti jednotlivých skutků a proto se snažil ve výroku o vině prokázaný skutek popsat co nejpodrobněji, přičemž však pochybil a zaměnil dvě navzájem si odporující tvrzení klíčové svědkyně A. P. Tato žena vypovídala odlišným způsobem v řízení přípravném a v řízení před soudem. V hlavním líčení mimo jiné uvedla, že stěžovatele opakovaně navštěvovala v jeho bytě v P., kde společně užívali návykovou látku pervitin. Drogu si vzala 2x až 3x. Svědkyně popřela tvrzení obžaloby, že by jí stěžovatel nechával drogu v automobilu, ale připustila, že pro ni byly při určité příležitosti stěžovatelem ponechány v předmětném automobilu k vyzvednutí jiné věci (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Na základě této výpovědi, původní výpovědi téže svědkyně z přípravného řízení a dále na základě pořízených odposlechů dospěl obecný soud k závěru, že stěžovatel v rozhodnutí specifikované době alespoň jednou poskytl bezplatně svědkyni P. pervitin v množství nejméně 0,4 gramu.
Obvodní soud však ve výroku o vině zároveň popsal způsob, jakým měl stěžovatel trestný čin spáchat, tzn., že měl pro svědkyni zanechat drogu v automobilu jiné osoby. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně není zřejmé, jak k této části svých skutkových zjištění dospěl; z výpovědi svědkyně P. přitom vyplynulo, že jí stěžovatel drogu poskytoval ve svém bytě. Odvolací soud proto uvedenou větu z výroku o vině vypustil, čímž však v žádném případě nedošlo ke změně totožnosti skutku, za nějž byl stěžovatel soudy obou stupňů odsouzen. Tento skutek je v obou rozhodnutích dostatečně určen jak způsobem spáchání trestného činu (bezplatnost), časovým údajem, osobou svědkyně P. i minimálním prokázaným množstvím poskytnuté drogy. Ze strany odvolacího soudu se tudíž jednalo o pouhé upřesnění výroku soudu prvého stupně tak, aby byl v souladu s odůvodněním rozhodnutí a soud tedy postupoval zcela v mezích ust. §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
V konečném rozhodnutí odvolacího soudu je skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, vymezen relativně široce. Přesto však je individualizován natolik, aby nemohl být zaměněn se skutky, z jejichž spáchání byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
Stěžovatel sám se mýlí, když zaměňuje skutek, za nějž byl odvolacím soudem odsouzen, s dalšími skutky tvrzenými obžalobou, u nichž došlo k jeho pravomocnému zproštění soudem prvého stupně. Jak vyplývá z výše citovaných výroků obvodního soudu, vinila obžaloba stěžovatele pod bodem A/III. 2) z toho, že svědkyni P. v jednom případě poskytl drogu pervitin bezplatně v množství nejméně cca 0,8 g, tedy v množství dvojnásobném, než jak je uvedeno ve výroku, jímž je stěžovatel uznán vinným trestným činem dle §187 odst. 1 tr. zákona. Naopak pod bodem A/IV. se mělo jednat o prodej, nikoli bezplatné poskytnutí drogy. Nalézací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že se v uvedených případech nejednalo o poskytnutí drogy stěžovatelem, ale o společnou konzumaci drog, popř. vzal za prokázané, že si svědkyně vzala drogy bez vědomí stěžovatele či je zakoupila od jiné osoby (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Skutky, z nichž byl stěžovatel obžalován a posléze pravomocně zproštěn, jsou tudíž zjevně odlišné od skutku, u nějž byla vina stěžovatele prokázána.
Z uvedeného je zřejmé, že výrok o vině stěžovatele trestným činem dle §187 odst. 1 trestního zákona označuje tentýž skutek v rozhodnutí soudu prvého stupně i v rozhodnutí soudu odvolacího. Body obžaloby, v nichž byl stěžovatel nalézacím soudem pravomocně zproštěn, se odvolací soud meritorně vůbec nezabýval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení zásady ne bis in idem ani jinou ústavněprávně relevantní vadu napadeného rozhodnutí, odmítl návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu