ECLI:CZ:US:2009:3.US.1789.08.1
sp. zn. III. ÚS 1789/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SALEO spol. s r. o., IČ 26066548, se sídlem Lannova 137/32, 370 01 České Budějovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem AK se sídlem Zdiměřická 1452/26, 149 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2008 č. j. 22 Co 191/2008-126, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. července 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2008 č. j. 22 Co 191/2008-126, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 407/2007.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2008 č. j. 22 Co 191/2008-126 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2007 č. j. 27 C 407/2007-106, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 12 776,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 % bodů platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí za dobu od 27. června 2007 do zaplacení. Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 % bodů platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí z částky 36 176,- Kč za dobu od 11. června 2007 do 26. června 2007. Ohledně úroků z prodlení z částky 36 176,- Kč za dobu od 9. března 2007 do 10. června 2007 odvolací soud žalobu zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se cítí být poškozena nezákonným rozhodnutím soudu, kterým jí nebylo přiznáno penále za celou dlužnou dobu. Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. §340 odst. 2 obch. zákoníku. Stěžovatelka dále uvádí, že "jí není jasné", proč v předvolání byla vyzvána k potvrzení průměrného hrubého hodinového výdělku, když jí v rámci náhrady nákladů řízení nebyla náhrada ušlého výdělku přiznána. Stěžovatelka dále namítá, že nárok na úplatu za provedené práce vzniká dle ust. §548 odst. 1 a ust. §571 odst. 2 obch. zákoníku teprve jejím provedením. Úroky z dlužné částky je proto třeba žalobkyni přiznat ve smyslu ust. §340 odst. 2 obch. zákoníku ode dne následujícího po dni, ke kterému byl žalovaný o plnění požádán. Podle upomínky stěžovatelky ze dne 25. května 2007 tedy ode dne 11. června 2007. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování, ani neměla prostor se k dané věci vyjádřit. S ohledem na uvedené je stěžovatelka toho názoru, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ani z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Konečně stěžovatelka namítá, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích navrhovala důkaz výslechem jejích jiných klientů, kteří by potvrdili běžný postup při zpracování žádostí a termín fakturace. Žalovaný s provedením tohoto důkazu souhlasil, ale netrval na něm. Soud důkaz pro jeho nadbytečnost neprovedl, neboť z faktů předložených soudu považoval věc za dostatečně prokázanou. Stěžovatelka uvádí, že v řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích nebyla tato otázka řešena; stěžovatelka ani žalovaný se o ní nezmiňovali, soud se jí též nezabýval - přesto se "tato záležitost v odůvodnění rozsudku objevila".
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že argumentace stěžovatelky se odvíjí na poli podústavního práva. Stěžovatelka se tak domáhá přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, čímž staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však v předmětné věci neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu