ECLI:CZ:US:2009:3.US.1805.09.1
sp. zn. III. ÚS 1805/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 309/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008 č. j. 11 To 302/2008-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 6. 2008 č. j. 4 T 95/2008-166 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zatajení věci podle ustanovení §254 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 t. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle ustanovení §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř.") byl poškozený Středočeský kraj odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i poškozený odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že z podnětu odvolání poškozeného podle ustanovení §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 t. ř napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost uhradit poškozenému částku 35 000,-Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo podle ustanovení §256 t. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud mnohokrát ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo.
Těžiště rozsáhlé ústavní stížnosti spočívá především v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně právní kvalifikace jeho skutku jako trestného činu zatajení věci. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s námitkami stěžovatele konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavněprávně akceptovat, neboť nevykazuje shora uvedenou svévoli. Argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou totožné s těmi, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, napadená rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě odůvodněna, rozhodnutí dovolacího soudu se vypořádává se všemi námitkami stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud neshledal důvod k zásahu. Ústavní soud považuje postup obecných soudů za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu