ECLI:CZ:US:2009:3.US.1831.09.1
sp. zn. III. ÚS 1831/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2009, č. j. 7 Cmo 449/2008-188, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 17 Cm 84/2005-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její obchodněprávní věci.
Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2005, č. j. 17 Sm 48/2005-24, bylo stěžovatelce uloženo, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatila žalobci (Z. P., dále jen "vedlejšímu účastníkovi") částku 500 000 Kč spolu s 6% úrokem ode dne 11. 3. 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 667 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 59 250 Kč, nebo aby v téže lhůtě podala proti němu u tohoto soudu námitky.
V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí založil na zjištěních učiněných na základě závěrů znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, že podpisy stěžovatelky (výstavce) na směnkách jsou jejími podpisy pravými, a další stěžovatelčiny námitky soud "nepřipustil", a to s odkazem na zásadu koncentrace daného řízení ve smyslu §175 odst. 4 o. s. ř.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§219 o. s. ř.). Co do rozsahu přezkumu přisvědčil soudu prvního stupně konstatováním, že stěžovatelka na tvrzené "vydírání" vedlejším účastníkem v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu upozornila jen ve vztahu k "uplatnění směnek", a nikoli k jejich vystavení. Odvolací soud dal najevo, že procesní obranu, jež nebyla řádně obsažena již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, posléze (po uplynutí lhůty předvídané ustanovením §175 odst. 1 o. s. ř.) již efektivně uplatňovat nelze, byť by směřovala ku stěžovatelkou prosazovanému právnímu závěru o "absolutní neplatnosti" směnek, a pokud se vedlejší účastník v souvislosti s "inkriminovanými směnkami" dopustil trestného činu (trestní věc byla vedena Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2007), zůstává stěžovatelce k dispozici žaloba o náhradu škody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o opožděnosti její námitky "týkající se trestné činnosti vedlejšího účastníka a sice vyvíjení nátlaku ... a její vydírání při vystavení směnek". Vyslovuje přesvědčení, že "již v rámci svých písemných námitek (včas podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu) uvedla, že k vystavení směnek došlo v důsledku spáchání trestného činu vedlejšího účastníka na její osobě, a proto je nutno tento úkon považovat za absolutně neplatný".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.
Obecné soudy se v řízení chovaly způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadených rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Stěžovatelce lze přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) nestíhá toliko soudy, ale i účastníky řízení; nelze vytýkat obecným soudům, jestliže nepřihlížely k opožděně uplatněné obraně (námitce), jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené v ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. Právní názor, jímž odmítly (meritorně) posoudit otázku nedostatku svobody vůle při podpisu směnek, je v rozhodných souvislostech (judikatorně i doktrinálně) adekvátní, a znaky nepředvídatelného, resp. "libovolného" výkladu práva (ve smyslu uvedeném výše) mu připínat nelze. Stojí za zaznamenání, že tvrzením o "donucení" k vystavení směnek "vydíráním" stěžovatelka nyní vyvrací argumentaci co do autentičnosti podpisů směnek, kterou v řízení dříve (ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) nárokům vedlejšího účastníka převážně čelila, a ke které soudy proto při dokazování obracely pozornost.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2009
Jan Musil
předseda senátu