ECLI:CZ:US:2009:3.US.1941.08.1
sp. zn. III. ÚS 1941/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 41, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. KZV 125/2004-241 a usnesení Policie České republiky, správy Středočeského kraje policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, teritoriální oddělení Kolín ze dne 28. 4. 2008 ČTS: PSC-229-27/TČ-2007-05, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu byla stěžovateli dle §66 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řádu") uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč s odůvodněním, že dne 15. 4. 2008 nevyhověl výzvě policejního rady, dané podle §166 odst. 1 tr. řádu, a "nedůvodně" si nechal vystavit potvrzení o pracovní neschopnosti, na jehož základě stěžovatelova obhájkyně omluvila stěžovatele z úkonu s tím, že stěžovatel hodlá využít svého práva prostudovat vyšetřovací spis osobně a za její přítomnosti.
Státní zástupce krajského státního zastupitelství taktéž napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tento postup orgánů činných v trestním řízení (uložení pokuty) hodnotí tak, že se jej jím snaží přimět, aby se vzdal svých procesních práv, jmenovitě práva osobního prostudování vyšetřovacího spisu. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 766/2000, sp. zn. II. ÚS 89/04, sp. zn. IV. ÚS 31/05 a sp. zn. Pl. ÚS 15/04) připomíná, že pořádkovou pokutu, jakožto deliktní sankci, lze uložit jen za jednání, které je "zcela jednoznačně a nepochybně prokázáno", a tak tomu v dané věci není; skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou - podle jeho názoru - "podloženy jednoznačnými důkazy". Z provedení úkonu, ke kterému byl předvolán, se prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas omluvil, a předložil i potvrzení o své pracovní neschopnosti. Důkaz, že posouzení ošetřujícího lékaře jakkoliv ovlivňoval, zde není, přičemž nemůže nést odpovědnost za odlišné posouzení jeho zdravotním stavu znalcem, jež si policejní orgán vyžádal; znalcem byl ostatně vyšetřen pouze "zevně", aniž měl k dispozici vyšetření "rentgenové".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému orgány činnými v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují podmínky uložení pořádkové pokuty, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Do působnosti orgánů činných v přípravném trestním řízení nadto Ústavnímu soudu zásadně zasahovat nepřísluší (resp. přísluší ve výjimečných případech), což platí i pro situace, kdy tyto orgány posuzují otázky vhodnosti pořádkových opatření, pakliže jsou součástí jimi vedeného procesu a směřují k jeho náležité organizaci a efektivitě. Možnosti Ústavního soudu jsou zde specificky zúženy potud, že důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté skutkové a právní závěry jsou výrazem zjevné nedostatečnosti, neúplnosti, případně vnitřního rozporu nebo faktického omylu (zjevného excesu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, byly-li jimi tak ignorovány předvídatelné judikatorní standardy a založen stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Policejní orgán i státní zástupce považovali v dané věci za významné, že se stěžovatel i jeho obhájkyně omlouvali z úkonu v trestním řízení (seznámení se s výsledky vyšetřování) opakovaně a že přibraná znalkyně z oboru zdravotnictví existenci zdravotních potíží tvrzených stěžovatelem neshledala.
Těmto zjištěním stěžovatel neoponuje, a jsou ve shodně s obsahem příslušného spisu. Ze svazku č. 6 spisu Policie České republiky, správy Středočeského kraje policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, teritoriální oddělení Kolín, sp. zn. ČTS: PSC-229-27/TČ-2007-05, se podává, že stěžovatel a jeho obhájkyně byli předvoláni k dotčenému úkonu (před kritickým 15. 4. 2008) již na dny 14. 1., 22. 2., 7. 3., 17. 3., a 27. 3. 2008 (č.l. 1009, 1019, 1038, 1040, 1046 a 1048 spisu), z nichž se omluvili buď poukazem na nemoc (2x) nebo na "kolizi" obhájkyně (2x), resp. pro nemožnost stěžovatele "zastihnout" (1x); dne 27. 3. 2008 již jak stěžovatel tak jeho obhájkyně byli osobně přítomni, seznámení však odmítli s odůvodněním, že stěžovatel si vyzvedl poštovní zásilku (již obdržela obhájkyně už 20. 3., jak posléze přiznala) opožděně tak, že nebyla dodržena lhůta třídenní zákonná lhůta.
Jestliže za těchto okolností dovodil státní zástupce krajského státního zastupitelství, že tvrzení o "nátlaku policejního orgánu, aby se (stěžovatel) vzdal svých procesních práv" je "záměrně fabulující", nelze mu evidentně ničeho vytknout, neboť o omezení procesních práv a práva obhajoby nemůže být řeč očividně. Odůvodnění usnesení státního zástupce nelze ani upřít oprávněnost (negativního) posouzení stěžovatelovy stížnosti proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, pakliže ji posuzoval právě v tomto kontextu, a dal-li najevo, že stěžovatel si počínal způsobem, který nese znaky zjevných obstrukcí, jež ukončení proti němu vedeného přípravného řízení měly ztěžovat.
Z výše zmíněného spisu je naopak zřejmé, že policejní orgán vynaložil nemalé úsilí k zajištění toho, aby se stěžovatel k potřebnému procesnímu úkonu dostavil, a stejně tak opakovaně vycházel stěžovateli a jeho obhájkyni vstříc, akceptuje mnohačetné omluvy. Až teprve poté, co se tyto postupy ukázaly neúčinnými, přikročil k použití donucovacího prostředku, jenž stěžovatele postihl v jeho majetkové sféře.
Obě napadená rozhodnutí jsou také srozumitelně a logicky odůvodněna a zakotvena v dostupných zjištěních, jež stěžovatel přesvědčivě nezpochybnil, a lze je mít i objektivně za adekvátní.
Shora předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci tudíž absentují, přítomnost excesu či libovůle v postupu a rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení dovoditelná není, a to zcela zřejmě.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Již jen nad tento rámec lze vyslovit přesvědčení, že kdyby se obhájkyně stěžovatele vskutku seznámila se spisem, posuzovala by smysl podání ústavní stížnosti patrně zdrženlivěji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil
předseda senátu