ECLI:CZ:US:2009:3.US.1960.09.1
sp. zn. III. ÚS 1960/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Prefa Pardubice a. s., se sídlem U Prefy 579, Rosice nad Labem, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem AK Chlost & Svoboda, se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2009 č. j. 30 Cdo 1626/2008-320, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007 č. j. 3 Cmo 238/2007-291, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2007 č. j. 33 Cm 205/2004-242, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2009, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Současně stěžovatelka namítá porušení čl. 10 Občanskoprávní úmluvy o korupci a čl. 13, čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci.
Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení stěžovatelka namítá, že jak obecné soudy, tak i soud dovolací se v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala ochrany dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 205/2004, nezabývaly otázkou, zda "žalovaný auditor může podat nepravdivou zprávu o ověření účetní závěrky", čímž prý ignorovaly závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 550/01 (uveřejněného pod č. 56 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 30. str. 85, dostupného rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti vyslovuje svůj (subjektivní)názor, že "v jednání žalovaného auditora a ing. Š. se zřejmě... jedná o praní špinavých peněz z výnosů korupčních trestných činů, když ke zkreslování účetnictví podle čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci sloužilo jednání konané v souvislosti s účetnictvím úpadce RASTRA AG-CZ a. s.".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2007 č. j. 33 Cm 205/2004-242 zamítl žalobu stěžovatelky ve věci ochrany dobré pověsti právnické osoby proti žalovanému Ing. P. B.
Soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka již delší dobu nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, neúčastní se hospodářské soutěže a její pověst v obchodních vztazích tak nelze hodnotit. Stěžovatelka se jako tichý společník účastnila na podnikání akciové společnosti RAG, ke dni 31. 12. 1999 činil její podíl na zisku i ztrátě 80,91 %. Na majetek a. s. RAG byl prohlášen konkurs. Podle názoru soudu prvního stupně samotný výrok žalovaného, že a. s. RAG dosáhla k 31. 12. 1999 ztráty ve výši 140 mil. Kč a na této ztrátě se podílí z 80,91% tichý společník, je povahy neutrální, nezpůsobilý založit jakýkoli závazek stěžovatelky ani nárok na jeho vymožení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2007 č. j. 3 Cmo 238/2007-291 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (ve věci samé) potvrdil a konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které považuje za úplné, neztotožnil se pouze s právním závěrem soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení existence dobré pověsti stěžovatelky. V této souvislosti zdůraznil, že se obecně předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do doby prokázání opaku. Protože však její neexistence nebyla tvrzena ani žalovaným v rámci jeho procesní obrany, pak je nutné konstatovat, že stěžovatelka takovou pověst požívá; dále zbývalo pouze posoudit, zda tvrzené závadné jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé do takové dobré pověsti právnické osoby zasáhnout či nikoli, resp. tímto jednáním snížit vážnost stěžovatelky. To podle názoru odvolacího soudu však zjištěno nebylo.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 1626/2008-320 tak, že je odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle jeho názoru po právní stránce zásadní právní význam, přičemž výklad ve věci aplikovaného ustanovení §19b odst. 3 o. z. odpovídá platné judikatuře.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a jejího tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát zdůrazněno, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, resp. rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně opakuje již v řízení odvolacím uplatněné námitky. Tato skutková polemika stěžovatelky v sobě žádné ústavně právní aspekty nemá, tím méně pak na základě odlišně hodnocených důkazů je možné dovozovat právní závěry opačné od obecných soudů, jak to činí právě stěžovatelka.
Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, ale zkoumá, zda soudní řízení jako celek a z něj vycházející soudní rozhodnutí lze považovat za spravedlivá a odpovídající tak principu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávané věci lze konstatovat, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., jsou tedy přezkoumatelná a ve vztahu k námitkám stěžovatelky vyčerpávající. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinily, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli, přičemž jednotlivé důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souvislostech. Ohledně hodnocení důkazů ostatně Ústavní soud trvale judikuje, že pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéListiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, pokud byly zásady uvedené v ustanovení §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou vždy věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logickéhomyšlenkového postupu. Ústavní soud by byl oprávněn do tohoto procesním předpisem upraveného procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, případně pokud by bylo možno konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud proto ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítlpodle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu