ECLI:CZ:US:2009:3.US.2125.09.1
sp. zn. III. ÚS 2125/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2009, č. j. 12 Co 146/2009 - 9, č. j. 12 Co 147/2009 - 9, č. j. 12 Co 148/2009 - 9, č. j. 12 Co 150/2009 - 9, č. j. 12 Co 151/2009 - 9, č. j. 12 Co 152/2009 - 9, č. j. 12 Co 153/2009 - 9, č. j. 12 Co 154/2009 - 9, č. j. 12 Co 155/2009 - 9, č. j. 12 Co 156/2009 - 9, č. j. 12 Co 170/2009 - 9, ze dne 15. 5. 2009, č. j. 12 Co 157/2009 - 9, č. j. 12 Co 158/2009 - 9, č. j. 12 Co 159/2009 - 9, a platebním rozkazům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 2. 2009, č. j. 48 Ro 721/2008 - 4, č. j. 48 Ro 723/2008 - 4, č. j. 48 Ro 725/2008 - 4, č. j. 48 Ro 674/2008 - 4, č. j. 48 Ro 676/2008 - 4, č. j. 48 Ro 699/2008 - 4, č. j. 48 Ro 701/2008 - 4, č. j. 48 Ro 703/2008 - 4, č. j. 48 Ro 704/2008 - 4, č. j. 48 Ro 706/2008 - 4, č. j. 48 Ro 708/2008 - 4, č. j. 48 Ro 698/2008 - 4, č. j. 48 Ro 712/2008 - 4, a č. j. 48 Ro 689/2008 - 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo v jeho občanskoprávní věci rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Napadenými platebními rozkazy Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo vyhověno jednotlivě podaným návrhům na vydání platebního rozkazu žalobkyně (HELD, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Víta Nejedlého 8), a žalovanému stěžovateli uloženo nahradit v každém řízení žalobkyní vynaložené náklady řízení.
Odvolací soud rovněž stížností napadenými usneseními nákladové výroky soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodněních shodně uvedl, že předmětem (každého jednotlivého) řízení bylo zaplacení kupní ceny z titulu plnění z konkrétní účastníky uzavřené smlouvy, a pakliže účastníci řízení uzavřeli i smlouvy jiné, bylo jen na žalobkyni, zda práva z nich uplatní u soudu samostatnými žalobami, či zda podá žalobu na zaplacení celkové dlužné částky. S ohledem na okolnosti, jež podání žaloby, resp. jednotlivých žalob předcházely, odmítl soud jako nepřípadnou námitku o "šikanóznosti a účelovosti" procesního postupu žalobkyně, a s poukazem na povahu dalších věcí neshledal důvodnou ani námitku, že o návrzích žalobkyně mělo být vedeno společné řízení, neboť se zřetelem k jejich "jednoduchosti" by se spojením nedosáhlo "úspory času ani nákladů při zjišťování skutkového stavu".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo povinností soudů, a to buď spojením věcí či nepřiznáním nákladů "ve všech" řízeních, zabránit "šikanóznímu" jednání žalobkyně, jíž prý "nešlo ani tak o to, aby .... uhradil svůj dluh, ale o to, aby byl ... sankcionován zaplacením mnohonásobně vyšší částky než jeho dluh činil", a tím se "na jeho úkor obohatil". Je proto přesvědčen, že zde šlo o situaci rozporu s dobrými mravy a zneužití práva, k níž bylo obecnými soudy jen nečinně přihlíženo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatel však v ústavní stížnosti pokračuje především v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva, když oproti závěrům obecných soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", zjevně podléhaje představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Z pohledu ústavněprávního přezkumu - a ve vztahu k námitkám vyjádřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti - je podstatné především následující.
Za prvé, postup, jehož se stěžovatel dožaduje (spojení více jeho věcí ku společnému projednání), není - ve smyslu rozhodného ustanovení §112 o. s. ř. co do tam zakotvené podmínky "hospodárnosti" - identifikován toliko hospodárností "nákladovou" (z pohledu žalovaného), nýbrž především hospodárností všeobecně procesní, měřenou z hlediska dispozic k efektivnímu postupu v řízení ve vztahu k jeho cíli (rozhodnutí sporu).
Za druhé, v rozkazním řízení (o které zde jde), byť spojení více řízení vyloučit zcela nelze, je postupem prakticky a organizačně nepřípadným, a typicky se zde neuplatní (srov. §175 odst. 1 o. s. ř.); jinak řečeno, nelze adekvátně soudu vytýkat, že - právě jen z hlediska "péče" o náklady řízení žalovaného - ku spojení žalobcových návrhů nepřistoupil.
A konečně za třetí, pakliže řízení spojena ku společnému řízení nebyla, není akceptovatelné, jak si představuje stěžovatel, aby rozhodování o nákladech v jednom řízení mohlo mít vliv na rozhodování o nákladech v řízení druhém (nepřiznat náklady proto, že byly jiné náklady žalobci přiznány v dalším řízení, jež proti žalovanému vedl). Tím se vypořádává i možnost uvažovat o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., pokud na ně stěžovatel myslil, poukazoval-li na "rozpor s dobrými mravy" či na "zneužití práva".
Lze shrnout, že stěžovatelem kritizovaná rozhodnutí tím nepředstavují ani exces ani libovůli; existenci "kvalifikované vady", výše identifikované s podmínkami kasačního zásahu Ústavního soudu, zde spolehlivě dovodit nelze.
Odvolací soud též dostál i požadavku, aby přijaté závěry adekvátně (a srozumitelně) odůvodnil.
Ústavnímu soudu tak přísluší se omezit na úsudek, že v napadených rozhodnutích obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele - ve výše vymezené rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny - nespatřuje, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu