ECLI:CZ:US:2009:3.US.2137.09.2
sp. zn. III. ÚS 2137/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem v Prostějově, Netušilova 7, proti rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, odboru sociálních věcí č. j. 32171/2009/PRO ze dne 27. 5. 2009 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí sp. zn. KÚOK/61675/2009/OSV-SP/7204, č. j. KUOK 68078/2009 ze dne 15. 7. 2009 a návrhu na zrušení ustanovení §33, §34 a §35 zákona č. 111/2006 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §33, §34 a §35 zákona č. 111/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení čl. 2 Ústavy ČR, čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 2, 3, 4, a 5 Úmluvy o právech dítěte, v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení a domáhá se jejich zrušení. Zároveň navrhl zrušení ustanovení §33, §34 a §35 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu nepodal správní žalobu. Za tohoto stavu třeba učinit závěr, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná. Podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jehož použití se stěžovatel dovolával v podstatě s tvrzením, že jeho stížnost reprezentuje veřejný zájem, když se dotýká blíže neurčeného počtu osob, žádajících o přiznání stejné dávky a nacházejících se ve stejné životní situaci jako on, Ústavní soud totiž v dané věci neshledal, neboť pro závěr o podstatném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, jak plyne z judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 446/04) nepostačuje pouhé tvrzení dotčenosti velké skupiny lidí a podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není také ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení shora označených ustanovení zákona o hmotné nouzi, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu