ECLI:CZ:US:2009:3.US.2153.08.1
sp. zn. III. ÚS 2153/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MIPE-N, a. s., se sídlem Praha 4, Pekárenská 1151/10, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem v Praze 2, Londýnská 55, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2008 č. j. KZT 1247/2008-8 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2008 sp. zn. 1 ZT 102/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 8. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2008 č. j. KZT 1247/2008-8, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2008 sp. zn. 1 ZT 102/2008, a to s tvrzením, že uvedená rozhodnutí porušují čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným usnesením obvodního státního zastupitelství bylo podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. K. L. B. pro trestný čin dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka, jakožto poškozená, stížnost, ta však byla výše označeným usnesením městského státního zastupitelství podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka výše uvedeným orgánům vytýká řadu konkrétních pochybení, resp. porušování povinnosti prosazovat její zákonem chráněné zájmy. V důsledku toho má být stěžovatelčino vlastnické právo vážně ohroženo, resp. není chráněno. Důvodem, proč se stěžovatelka obrací na Ústavní soud se svou ústavní stížností, má tak být snaha dosáhnout ochrany tohoto jejího vlastnického práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s tím, že dále nepokračuje trestní stíhání Ing. K. L. B. Ústavní soud však opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že v takové skutečnosti nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu; ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, totiž neexistuje. Již např. v usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 5) Ústavní soud uvedl, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky nezakládá. K tomu zbývá dodat, že stěžovatelka má možnost chránit své vlastnické právo před obecnými soudy v občanskoprávním řízení, a není proto žádný důvod obracet se v této fázi na Ústavní soud.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu