ECLI:CZ:US:2009:3.US.2157.09.1
sp. zn. III. ÚS 2157/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. D. a B) J. D., oba právně zastoupeni JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem AK se sídlem České mládeže 135, 460 08 Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2009 č. j. 22 Cdo 2375/2008-328 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2007 č. j. 30 Co 655/2006-294, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. srpna 2009, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 25. května 2009 č. j. 22 Cdo 2375/2008-328, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2007 č. j. 30 Co 655/2006-294, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 12. července 2000 se stěžovatelé jako žalobci domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným v KÚ v Liberci na LV č. 3173 pro obec a kat. území Liberec, a to k domu č. p. 1094 postavenému na st. parc. č. 2880, st. parc. č. 2880 a k pozemkům parc. č. 2876/2, 2876/3 a 2876/4. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. června 2006 č. j. 8 C 835/2000-170 ve výroku pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem. Ve výroku pod bodem II. okresní soud přikázal všechny nemovitosti do společného jmění žalobců (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") a žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným částku 2.400.000,- Kč. Ve výroku pod bodem III. okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007 č. j. 30 Co 655/2006-294 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným částku 4.450.000,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že nemovitosti jsou zapsány na LV č. 3173 pro kat. území, obec a okres Liberec u KÚ pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2009 č. j. 22 Cdo 2375/2008-328 zamítnuto a dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že jejich věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a ve vztahu k článku 6 Úmluvy pak nebyla jejich záležitost projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě, přičemž pokud jde o délku řízení, pochybení přičítají především soudu prvního stupně. Vleklost sporu se pak odrazila nejen na nákladech vlastního řízení, ale z tohoto důvodu došlo i k navýšení ceny předmětné nemovitosti a tím i samotného vypořádacího podílu.
Stěžovatelé mají dále zato, že jejich věc nebyla posouzena spravedlivě a došlo tak k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při stanovení částky za vypořádání podílového spoluvlastnictví předmětné nemovitosti nebyly zohledněny investice stěžovatelů do předmětné nemovitosti, na nichž se žalovaní nijak nepodíleli. Ačkoliv byl ve věci vypracován nový znalecký posudek, tento nezohlednil práva třetích osob zatěžující předmětnou nemovitost, která se měla projevit i při stanovení hodnoty vypořádacího podílu. V této souvislosti stěžovatelé poukazují především na nařízenou exekuci (vůči žalovaným) prostřednictvím usnesení Okresního soudu Liberci ze dne 20. srpna 2007 č. j. 61 Nc 6464/2007-3. Podle stěžovatelů jde jednoznačně o skutečnost zásadním způsobem snižující hodnotu předmětné nemovitostí a tím pádem i hodnotu vlastního vypořádacího podílu. Dle stěžovatelů tak došlo ke stanovení hodnoty vypořádacího podílu bez ohledu na rozhodné skutečnosti, v důsledku čehož pak nebylo ze strany soudu druhého stupně přijato materiálně správné, tedy spravedlivé rozhodnutí.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V ústavní stížnosti stěžovatelé především poukazují na nepřiměřenou délku řízení a namítají průtahy v tomto řízení, především před soudem prvního stupně.
V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatelů, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375, viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, dostupné na http://www.nalus.usoud.cz). Stěžovatelé ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, k němuž došlo dne 27. dubna 2006, bylo legální definicí (ust. §13 odst. 1 věta třetí, ust. §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (ust. §31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně základního práva, porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy, jsou proto v důsledku přijetí výše uvedené právní úpravy (zákonem č. 160/2006 Sb.) uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném (srov. odst. 21. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy), pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať již v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny; stěžovatelům by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům, rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Z připojených listin dále nelze dovodit, a stěžovatelé to ani netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti využili i další procesní prostředky k ochraně svých ústavně zaručených práv (ve smyslu ustanovení §§164 - 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
V případě, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno, považuje Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že v souzené věci je řízení před obecnými soudy již pravomocně skončeno, je ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelé poukazují na délku řízení a namítají průtahy v tomto řízení, nutno posoudit jako nepřípustnou podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti namítají porušení svého práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně stanovily výši náhrady za spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
K námitkám stěžovatelů ohledně zjišťování skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). V projednávané věci se o takový případ nejedná.
Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu k výše uvedeným námitkám týkajícím se zjišťování skutkového stavu věci došlo postupem ve věci jednajících soudů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (ve vztahu k namítaným průtahům v řízení) odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, přičemž neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu