ECLI:CZ:US:2009:3.US.2167.07.2
sp. zn. III. ÚS 2167/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., právně zastoupené Mgr. Martinem Fouskem, advokátem AK se sídlem Ptašinského 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. června 2007 č. j. 2281/SZ/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. srpna 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. června 2007 č. j. 2281/SZ/2007, a to pro porušení článku 30 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. června 2007 č. j. 2281/SZ/2007 bylo zamítnuto odvolání R. Č. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 16. dubna 2007 č. j. 46967/2007/MOS, kterým byla R. Č. snížena dávka pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že současně s ústavní stížností napadla rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. června 2007 č. j. 2281/SZ/2007 žalobou ve správním soudnictví. Vzhledem k probíhajícímu řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle ust. §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") řízení o podané ústavní stížnosti přerušil do doby, než Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodne o žalobě stěžovatelky, resp. než Nejvyšší správní soud rozhodne o případné její kasační stížnosti.
Dotazem na Krajském soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. června 2007 č. j. 2281/SZ/2007 žalobou ve správním soudnictví, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. srpna 2007 č. j. 42 Cad 186/2007-14 odmítl, avšak toto usnesení ještě nebylo stěžovatelce doručeno.
Vzhledem k nastolené procesní situaci, kdy v době podání ústavní stížnosti ještě stále probíhalo řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem o podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ještě nebylo stěžovatelce doručeno), přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem hodlá napadnout dále i kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, bylo řízení před Ústavním soudem podle ust. §63 zákona o Ústavním soudu a podle ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, resp. do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o případné kasační stížnosti, usnesením Ústavního soudu ze dne 19. září 2007 sp. zn. III. ÚS 2167/07 přerušeno.
Rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 3 Ads 112/2008-40 Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2007 č. j. 42 Cad 186/2007-14 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu o odvolání a potvrzení rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu o snížení příspěvku na živobytí ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, nelze na základě ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1988 Sb.") vyloučit ze soudního přezkumu, a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod ust. §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/19988 Sb., a nelze jej podřadit ani pod ust. §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na ust. §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností, jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud krajský soud ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. aplikoval na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, pochybil, neboť aplikoval na věc neodpovídající právní normu; je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu není vyloučeno ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v ust. §70 písm. a) až f) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak bylo výše uvedeno, rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 3 Ads 112/2008-40 Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2007 č. j. 42 Cad 186/2007-14 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Před krajským soudem tedy v současné době probíhá další řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tedy důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí krajského soudu, případně dále Nejvyššího správního soudu. V případě, že stěžovatelka nebude s rozhodnutími soudů rozhodujících ve správním soudnictví v její právní věci spokojena, nic jí nebude bránit v tom, aby po vyčerpání všech řádných opravných prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, podala při dodržení zákonem stanovených podmínek novou ústavní stížnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost v této fázi posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) jako nepřípustnou.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, přičemž za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj