ECLI:CZ:US:2009:3.US.2178.08.1
sp. zn. III. ÚS 2178/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti nezletilé H. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2008 ve věci sp. zn. 13 Co 240/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §42a obč. zák., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §42a obč. zák. se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Dne 27. 4. 2007 byla u Okresního soudu v Domažlicích společností Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s., podána proti stěžovatelce žaloba na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 17. 5. 2006 (kterou J. H. na ni převedla specifikované nemovitosti) s odůvodněním, že žalobkyně má vůči J. H. pohledávky založené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 48 Cm 25/2001 ve výši 8 712 Kč, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cmo 364/2005 ve výši 6 350 Kč a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 22 Cm 16/2000 ve výši 5 000 000 Kč.
Usnesením ze dne 28. 3. 2008 soud prvního stupně řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil, a odvolací soud toto usnesení napadeným - v záhlaví označeným - usnesením potvrdil.
Stěžovatelka je v ústavní stížnosti považuje za protiústavní, a tvrdí, že darovací smlouva ze dne 17. 5. 2006 odporovatelná není; žalobkyně totiž nemá vůči J. H. žádnou vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být namítanou darovací smlouvou zkráceno, a to především proto, že jí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 22 Cm 16/2000 nebyl v době vydání napadeného usnesení pravomocný. Podle názoru stěžovatelky tak nejsou splněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu dle §42a obč. zák., a žalobkyně nadto neunesla důkazní břemeno co do tvrzení, že k uspokojení její pohledávky není možno použít jiný majetek (přímo) dlužníka.
Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 549/2001, sp. zn. 30 Cdo 955/2005, sp. zn. 30 Cdo 794/2006, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006 a sp. zn. 30 Cdo 2474/2003 a připomíná, že odporovatelná pohledávka by musela existovat již ke dni 17. 5. 2006, pročež ani (pozdějším) nabytím právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 22 Cm 16/2000 tato podmínka nemůže být splněna.
Podle názoru stěžovatelky proto neprobíhá žádné řízení, v němž by byla řešena otázka, která může mít význam pro dané řízení [ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a soud prý namísto toho nesprávně vyčkává, až v jiném řízení pohledávka vůči J. H. vznikne; takový postup však stěžovatelka pokládá za rozporný se zákonem i Ústavou České republiky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatelka v ústavní stížností namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ačkoli se stěžovatelka formálně dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (rovněž dovolávané čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 jsou zde zjevně nepřípadné) obsahově napadenému rozhodnutí vytýká především procesní nesprávnost; ústavněprávní roviny pak může být dosaženo jen za podmínek právě vyložených, tj. šlo-li by o situaci zmíněného výkladového excesu či svévole.
To v dané věci dovoditelné není.
Odvolací soud totiž aplikoval právní názory, jež jsou v soudní praxi zjevně ustálené.
V rozsudku ze dne 22. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněném pod č. 12/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že "vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř." (obdobně viz rozsudek téhož soudu ze dne 18. 5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27/2000 tamtéž).
Je očividné, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je s tím v souladu.
Ani názory, vyjádřené ve stěžovatelem odkazovaných (jiných) rozhodnutích, tomu nekolidují. Kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněném pod č. 64/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud posoudil otázku existence legitimace k odpůrčí žalobě (§42a obč. zák.) tak, že ji má ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, "a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu". Stěžovatel tedy adekvátně nevnímá, že je rozdíl mezi mít pohledávku a mít ji soudním rozhodnutím přiznanou. Námitka, že bylo pominuto, zda k uspokojení pohledávky žalobkyně nelze použít majetek dlužnice J. H., je nepřípadná potud, že ve vztahu k napadenému usnesení, jímž je toliko přerušení řízení, nemá místa již z povahy věci.
Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. obdobný metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06].
Tím spíše to platí o rozhodnutí o přerušení řízení, jež je vedeno proti stěžovatelce jakožto žalované. Není objektivně seznatelné, v čem mohou být dotčena její procesní práva, natožpak ta, jež jsou garantována ústavním pořádkem.
Argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatelka dává zřetelně najevo, že ji směřuje nikoli proti usnesení, jež bylo vydáno (o přerušení řízení), nýbrž proti rozhodnutí ve věci samé, které, jakožto pro sebe nepříznivé, zde - pouze - předjímá.
Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je pak evidentní.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečené se podává, že právě tak je tomu v posuzovaném případě; je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít nemohlo.
Je-li procesní rozhodnutí posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, pak nikoli toto procesní usnesení, nýbrž zpravidla až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Uplatňuje se tím i princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Logicky pak stíhá stejný osud i návrh stěžovatelky, vycházející z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, neboť existence (platnost, resp. účinnost) napadeného ustanovení §42a obč. zák. na dovozený výsledek řízení nemohla mít žádný vliv, jestliže závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti má základnu v její "nepřijatelnosti" (viz shora).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu