ECLI:CZ:US:2009:3.US.2184.09.1
sp. zn. III. ÚS 2184/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009 č. j. Ncp 590/2009-18, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2009, stěžovatelka tvrdí, že postupem, resp. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. Ncp 590/2009-18, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2009 č. j. Ncp 590/2009-18 rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí ve věci dosud vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 22/2009 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Chebu (výrok II.).
Stěžovatelka naproti tomu v ústavní stížnosti dovozuje, že v řízení, zahájeném u Krajského soudu v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 44 Cm 22/2009, je v prvním stupni věcně příslušný již zmíněný krajský soud podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť svou žalobou proti žalovanému Městu Františkovy Lázně se domáhá zaplacení částky 2 939 253,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka má představovat přiměřenou odměnu a náklady, které jí údajně vznikly v souvislosti "se zabezpečováním veřejných potřeb - provozu informačního centra a veřejného WC" v budově v majetku žalovaného, kterou získala do nájmu na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené s žalovaným. Právní vztah založený předmětnou smlouvou se podle jejího názoru řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ustanovením §261 odst. 2, proto je věcná příslušnost v takovém sporném řízení založena ustanovením §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Z tohoto důvodu prý nebyl namístě postup krajského soudu podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř., jak se stalo v projednávané věci.
II.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přičemž není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, pokud současně shledá porušení základního práva nebo svobody [čl. 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny v tom, že Vrchní soud v Praze rozhodl podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. tak, že v předmětné věci je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Okresní soud v Chebu, ačkoliv podle mínění stěžovatelky je místně příslušným soudem Krajský soud v Plzni. Stěžovatelka zároveň vůči soudcům Okresního soudu v Chebu "vznáší námitku podjatosti" pro údajný příbuzenský poměr starosty Františkových Lázní s předsedkyní tohoto okresního soudu.
Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje.
Výklad smyslu práva na zákonného soudce je tradičně pojímán tak, že jde o ochranu účastníka řízení před účelovou manipulací s určením konkrétního soudu pro řízení a rozhodování v konkrétní právní věci, která by mohla ohrozit regulérnost a objektivnost jak samotného soudního procesu, tak i jeho výsledku. Mimo již zmiňovaný obecně pojímaný význam je však třeba soustavu pravidel určujících místní i věcnou příslušnost soudu v konkrétní věci považovat za soubor pravidel organizační povahy systémového původu, bez přímé vazby na konkrétní spor či na jeho účastníky (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle ustanovení §104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení, se zřetelem ke všem skutečnostem, které zde existovaly v době zahájení řízení. Takový postup je tedy nejen jeho právem, ale i povinností, která trvá až do skončení řízení ve věci samé. Nelze proto důvodně namítat, že soud neměl zkoumat svoji věcnou příslušnost ve smyslu ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř.
Zkoumání věcné (či místní) příslušnosti soudu v konkrétní věci nemá nic společného s rozhodováním o námitkách stěžovatelky o údajné podjatosti všech soudců Okresního soudu v Chebu. Proto ani Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí o důvodech, které vedly Krajský soud v Plzni k jeho názoru o věcné nepříslušnosti ve věci žaloby stěžovatelky, na takové námitky, i kdyby byly stěžovatelkou již uplatněny, nemohl brát zřetel.
V již citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 Ústavní soud vyjádřil názor, že vázanost soudů i účastníků řízení rozhodnutím příslušného vrchního soudu o věcné příslušnosti představuje standardní projev právní jistoty v organizaci konkrétního řízení a má přednost před zkoumáním dalších hledisek. Nikoli v poslední řadě představuje již pro další řízení nezpochybnitelná věcná příslušnost soudu i jeden z podstatných procesních nástrojů, jak zabránit již od počátku vzniku průtahů v řízení. Rozhodnout o tom, zda určením věcné a místní příslušnosti soudu došlo v dané věci k porušení ústavního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a ústavního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny, by mohl Ústavní soud až poté, co by bylo občanskoprávní řízení pravomocně skončeno. K tomu však v dané věci prozatím nedošlo. V rané fázi teprve zahájeného a doposud neskončeného občanskoprávního řízení se rozhodnutí obecných soudů o věcné a místní příslušnosti opíralo toliko o kritéria upravená "obyčejným" zákonem, jehož aplikace není v této věci nijak extrémní a nedosahuje ústavněprávní dimenze.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil názor o nezbytnosti dodržování zásady subsidiarity ústavně právního přezkumu a minimalizace zásahů Ústavního soudu do průběhu řízení a rozhodovací činnosti soudů v dosud neskončeném řízení. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů tzv. podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci.
Ústavní soud dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a z tohoto důvodu ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu