ECLI:CZ:US:2009:3.US.2306.07.2
sp. zn. III. ÚS 2306/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 5. března 2009 sp. zn. III. ÚS 2306/07 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 12 To 509/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 229/2007, jimiž byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody za sbíhající se trestné činy, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Výrok
I. Výrok uvedený pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 12 To 509/2005 se zrušuje.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 229/2007 se zrušuje.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel (v trestní věci obviněný) rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. 2 T 73/2002 uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 a podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2002], zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1 až 8 ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., které jsou uvedeny pod body 6 až 8 ve výroku o vině citovaného rozsudku, byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Zmíněným rozsudkem bylo podle §37 tr. zák. rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu za trestné činy uvedené pod body 1 až 5 ve výroku o vině tohoto rozsudku.
Současně byl týmž rozsudkem podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě a prodej vozidel všeho druhu včetně jejich doplňků, příslušenství a náhradních dílů za účelem jejich prodeje, a to na území členských států Evropské unie na dobu tří let. Obecný soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozeným, resp. odkázal poškozené s částí jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
V trestní věci stěžovatele dále rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud"), a to ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 12 To 509/2005.
Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. 2 T 73/2002 ve výrocích o trestu uvedených pod body I a II a sám pod bodem I podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli za trestné činy uvedené pod body 1 až 5 ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2002 sp. zn. 2 T 75/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 To 25/2002, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 3. 2000 sp. zn. 2 T 180/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. 12 To 310/2000, za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 9. 1999 sp. zn. 10 T 106/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. 13 To 591/99, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2001 sp. zn. 6 T 204/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2001 sp. zn. 11 To 344/2001, uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Zároveň odvolací soud týmž rozhodnutím zrušil podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o souhrnném trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2002 sp. zn. 2 T 75/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 To 25/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 12 To 509/2005 byl dále stěžovateli za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., které jsou uvedeny pod body 6 až 8 ve výroku o vině napadeného rozsudku, a dále za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl stěžovatel uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 6 T 119/2005, uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. další souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 7 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli krajským soudem dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě vozidel všeho druhu včetně jejich doplňků, příslušenství a náhradních dílů za účelem jejich prodeje a prodej, a to na území členských států Evropské unie na dobu tří let. Současně odvolací soud zrušil podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 6 T 119/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 7. března 2007 sp. zn. 5 Tdo 229/2007 dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti navrhovatel nejprve zdůraznil, že se v řízení před obecnými soudy opakovaně domáhal doplnění dokazování o výslechy dalších svědků, které byly nutné z hlediska posouzení naplnění skutkových podstat jednotlivých trestných činů z hlediska subjektivní i objektivní stránky. Provedení těchto důkazů bylo ze strany obecných soudů zamítnuto, přičemž zamítnutí jednotlivých důkazů bylo odůvodněno nadbytečností, což však nebylo nijak blíže rozvedeno. Dle názoru stěžovatele předjímal odvolací soud možné potenciální znění těchto výpovědí, jakož i jejich vypovídací hodnotu.
Stěžovatel dále uvádí, že právě z důvodu nedostatečného provedení veškerých potřebných důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu podával proti rozhodnutí krajského soudu mimořádný opravný prostředek s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel ve svém dovolání mimo jiné odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 216/04 [nález ze dne 28. 11. 2005 (N 215/39 SbNU 281)], jehož závěry dle názoru stěžovatele byly Nejvyšším soudem zcela ignorovány. Usnesením Nejvyššího soudu tak bylo stěžovateli odepřeno právo na dovolací přezkum, které garantuje trestní řád, a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy.
Vedle nedostatků skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel dále namítl, že v jeho trestní věci došlo ze strany odvolacího soudu k porušení zásady zákazu reformace in peius ve smyslu článku 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy. Stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové za skutky uvedené pod body 6 až 8 rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou stanovil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let a sedmi měsíců, což je o měsíc déle, než mu bylo uloženo prvoinstančním soudem. Předmětný výrok o trestu byl, jak stěžovatel zdůrazňuje, napaden odvoláním toliko ze strany obviněného (tzn. stěžovatele) a neobsahoval v sobě i výrok o peněžitém trestu, jak prý mylně uvádí krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 3. 2006.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná a odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž všichni účastníci, včetně stěžovatele, souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 73/2002.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Důvodnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatele, že mu byl v rozporu se zákazem reformationis in peius (viz §259 odst. 4 tr. řádu) k jeho odvolání krajským soudem uložen vyšší trest, než soudem prvního stupně.
Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně označil zákaz reformationis in peius za klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech (viz článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě), který je integrální součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) či nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)]. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (nenapadne-li ovšem rozhodnutí ve stejné šíři státní zástupce), je součástí práva na obhajobu a úzce souvisí i s požadavkem kontradiktornosti řízení ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. Porušení zákazu reformace in peius v rámci trestního procesu znamená zároveň porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 254/08). Ústavní soud v citovaných nálezech vyslovil, že uvedený zákaz je třeba pojímat co možná nejšíře. Na základě těchto východisek hodnotil Ústavní soud postup Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jde o výrok uvedený ad II napadeného rozsudku.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit posloupnost několika rozhodnutí trestních soudů, jež se týkají stěžovatele:
Pod bodem 6 až 8 rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. 2 T 73/2002 byl stěžovatel uznán vinným skutky kvalifikovanými jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a další trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v letech 1998 až 2003, byl stěžovateli okresním soudem pod bodem II. výroku o trestu citovaného rozsudku uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Již dne 14. 6. 2005 byl však stěžovatel dalším soudním rozhodnutím uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a sice trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 119/2005. Stěžovateli byl tímto trestním příkazem za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. řádu uložen peněžitý trest ve výši 15 000 Kč. Pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tento trestní příkaz byl stěžovateli doručen dne 27. 6. 2005 a nabyl právní moci dne 8. 7. 2005 (viz č. l. 377 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 73/2002, resp. č. l. 45 spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 119/2005).
Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné poukázat na to, že výše uvedený trestní příkaz neměl být dle §314e odst. 4 písm. c) tr. řádu vůbec vydán, ale stěžovateli měl být s ohledem na prve citovaný rozsudek ze dne 23. 5. 2005 Okresním soudem v Hradci Králové uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Soud totiž stěžovateli ukládal trest za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Při splnění všech zákonných podmínek je přitom soud povinen souhrnný trest uložit, resp. může postupovat dle §37 tr. zák. Podle §314e odst. 4 písm. e) tr. řádu nelze vydat trestní příkaz, jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem, a to ani tehdy, kdyby mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu (blíže viz např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2298).
Odvolání stěžovatele, na něž reaguje ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, směřovalo proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, a to na rozdíl od odvolání státního zástupce, jenž napadal prvoinstanční rozsudek toliko ve výroku o trestu pod bodem I - upuštění od uložení souhrnného trestu. Krajský soud byl tudíž poté, co podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil výrok II rozsudku okresního soudu, při ukládání trestu za jednání popsaná pod body 6 až 8 tohoto rozsudku vázán zákazem reformationis in peius, jak ostatně soud sám uvádí na str. 11 svého rozhodnutí. Z napadeného rozsudku plyne, že se odvolací soud patrně pokoušel určitým způsobem zhojit pochybení, k němuž došlo vydáním trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání. Odvolací soud se existenci trestního příkazu pokusil zohlednit výrokem II ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, kterým je stěžovateli ukládán nový souhrnný trest nahrazující jak odvoláním stěžovatele napadený výrok II rozsudku okresního soudu o úhrnném trestu za skutky pod body 6 až 8, tak i výrok o peněžitém trestu za trestný čin vydírání uložený trestním příkazem. Krajským soudem byl takto stěžovateli k jeho odvolání uložen trest odnětí svobody o měsíc delší, než tomu bylo v napadeném prvoinstančním rozsudku, z něhož odvolací soud přejal i výrok o trestu zákazu činnosti dle §49 odst. 1 tr. zák. Krajský soud přitom v odůvodnění rozsudku zmiňuje, že vypustil peněžitý trest uložený trestním příkazem, jehož výrok o trestu zároveň zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že výše popsaný postup odvolacího soudu není slučitelný se zásadou zákazu reformationis in peius. Ústavní soud předně poukazuje na dispozitivní charakter odvolání, zvýrazněný od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Český trestní proces touto velkou novelou opustil dřívější (omezený) revizní princip a nyní se v odvolacím řízení uplatňuje princip vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním a jím vytýkanými vadami podle §254 odst. 1 tr. řádu. I s ohledem na tuto vázanost a opuštění dřívějšího revizního principu nelze za správný považovat postup, kdy odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napravuje chybu, ke které došlo v jiném pravomocně skončeném trestním řízení a ne v řízení, z něhož vzešel odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu. Takovýto postup odvolacího soudu by ovšem ještě nemusel znamenat ústavně relevantní zásah do práv odvolatele. Zcela nepřípustná je však situace, kdy je v důsledku uvedené "revize" odvolateli ukládán přísnější trest, než který mu byl uložen jím napadeným rozhodnutím první instance. Právě tato situace nastala v projednávané věci.
Odvolání stěžovatele se netýkalo a ani nemohlo týkat trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Hradci Králové a stěžovatel svým odvoláním zajisté nesledoval uložení souhrnného trestu, k němuž přikročil krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku. Samo nahrazení výroku o úhrnném trestu v prvoinstančním rozsudku výrokem o trestu souhrnném za více sbíhajících se trestných činů již představuje změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Především však krajský soud de facto přeměnil peněžitý trest 15 000 Kč, uložený pravomocným trestním příkazem, v nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, čímž prodloužil trest uložený soudem prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem. Krajský soud se přitom ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, zda stěžovatel peněžitý trest např. již zaplatil (s důsledky dle §54 odst. 4 tr. zák.) či zda jsou dány podmínky pro postup ve smyslu §344 odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud připomíná, že peněžitý trest má obecně charakter mírnější alternativy k trestu odnětí svobody. Avšak ani v případě, že by mohl být či již byl nařízen náhradní trest odnětí svobody, nemohl odvolací soud k odvolání stěžovatele takovýto trest transformovat v byť i kratší trest odnětí svobody v rámci souhrnného trestu, neboť takový postup je v příkrém rozporu s již zmíněným dispozitivním charakterem odvolání. Ústavní soud přitom odkazuje na svou předchozí judikaturu, v níž zdůraznil nutnost extenzivního výkladu zákazu reformationis in peius a jeho souvislost s požadavkem kontradiktornosti řízení (viz nálezy I. ÚS 670/05, I. ÚS 1947/07 - oba viz výše).
Uvedeným postupem Krajský soud v Hradci Králové porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a dále základní právo garantované článkem 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
IV.
Jakkoli je třeba přisvědčit argumentaci stěžovatele, pokud jde o otázku porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, zbylé námitky ústavní stížnosti za opodstatněné rozhodně považovat nelze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká neúplné dokazování, a tím i vadnost skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jeho námitky jsou přitom toliko zestručněním jeho obhajoby z původního řízení, včetně námitek uvedených v odvolání, s nimiž se podrobným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku. Ústavnímu soudu nezbývá, než opět připomenout, že mu nepřísluší role další instance obecného soudnictví, kterou mu stěžovatel mylně přisuzuje.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 566/03 ze dne 28. 7. 2004 (N 104/34 SbNU 99)]. V trestní věci stěžovatele obecné soudy provedly dokazování značného rozsahu, které dostálo požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. řádu. Důkazními návrhy stěžovatele se zabýval jak soud prvního stupně, tak především soud odvolací, přičemž ve velmi obsáhlém a precizním odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlil, proč byl rozsah provedeného dokazování dostačující a proč je na důkazy stěžovatelem navržené třeba hledět jako na irelevantní. Ústavní soud po seznámení se se spisovým materiálem může pro stručnost na odůvodnění rozsudku krajského soudu v plném rozsahu odkázat. Je totiž naprosto zřejmé, že stěžovatel je v případě všech skutků, jež jsou mu kladeny za vinu, usvědčován řadou nerozporných důkazů. Naopak vlastní důkazní návrhy stěžovatele buď směřují ke zpochybnění věrohodnosti již vyslechnutých svědků, anebo se jejich cestou stěžovatel domáhá předvolání takových svědků, jejichž výslech by dosavadní skutková zjištění nebyl s to nijak zvrátit.
Ústavní soud dále neshledal pochybení, ani pokud jde o otázku podřazení námitek stěžovatele pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že obecný soud bral plně v úvahu závěry uvedené v příslušné judikatuře Ústavního soudu, dle níž nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. V projednávané věci takovýto příliš restriktivní postup dovolacímu soudu nelze vytýkat. Je totiž zřejmé, že námitky stěžovatele, uplatněné v dovolání, znamenaly pouhý pokus o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoli výhrady k nesprávné subsumpci výsledků provedeného dokazování pod ustanovení trestního zákona.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl částečně a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové toliko ve výroku pod bodem II, v němž krajský soud uložil stěžovateli podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem, uložil mu trest zákazu činnosti, a kterým zrušil výše citovaný výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové. Z toho vyplývá, že ve výroku pod bodem I zůstává rozsudek krajského soudu nedotčen.
Ústavní stížností bylo ovšem napadeno také v trestní věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 229/2007, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu. Ač Ústavní soud, jak je uvedeno výše, neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavněprávní pochybení, nemůže jím vydané usnesení obstát poté, co byl částečně zrušen rozsudek soudu druhého stupně. Vzhledem k tomu, že by za daných podmínek existence napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla v rozporu s principem právní jistoty, Ústavní soud je rovněž zrušil.
Ve zbytku Ústavní soud návrh zamítl jako nedůvodný podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.