ECLI:CZ:US:2009:3.US.2335.08.1
sp. zn. III. ÚS 2335/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V. J., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou v Rakovníku, Husovo náměstí 17, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008 č. j. 20 Co 273/2008-97, spolu s návrhem na zaplacení jejího zastoupení státem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008 "č. j. 4C 71/2007-97" (pozn.: z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že jde o písařskou chybu, správně "č. j. 20 Co 273/2008-97") s tím, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušen měl být i čl. 90 Ústavy České republiky.
Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl, že náklady na její zastoupení hradí stát.
V posuzované věci jde o to, že stěžovatelka se svou žalobou podanou proti společnosti Zuska J, s. r. o., domáhala zřízení věcného břemene. Po zpětvzetí této žaloby Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 31. 3. 2008 č. j. 4 C 71/2007-81 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl také, že stěžovatelka je (dle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu) povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 639 Kč (výrok II). Do výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, avšak Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 952 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem podání žaloby byla skutečnost, že jí Jiří Zuska, společník a jednatel žalované, protiprávně odpíral přístup do jejího domu č. p. 6 na pozemku p. č. 14/2; tento pozemek a sousedící nemovitosti získal do svého vlastnictví J. Zuska (pozn.: správně ale "žalovaná"). V průběhu soudního řízení s ním uzavřela smlouvu o směně nemovitostí, dle níž J. Zuska získal do svého vlastnictví dům č. p. 6 a ona se stala vlastnicí domu č. p. 102, jenž předtím náležel J. Zuskovi. Přitom jediným důvodem uzavření dané smlouvy prý byla ústní dohoda účastníků o tom, že ona vezme svou žalobu zpět a žádný z účastníků nebude nárokovat náhradu nákladů řízení. Na dané podmínky dle svého vyjádření přistoupila z neznalosti a pod nátlakem. Za těchto okolností prý nelze přiznat žalované náhradu nákladů řízení jen podle formálního zavinění zastavení řízení, ale je třeba se zabývat oprávněností žaloby a procesními dopady uzavření zmíněné směnné smlouvy. K tomu dodává, že J. Zuska a žalovaná jsou sice dva samostatné právní subjekty, ona však při sepisu smlouvy mezi nimi - jako osoba práva neznalá - nerozlišovala, a to navíc za situace, kdy oba subjekty zastupoval stejný advokát. Kromě toho si nelze představit, že by J. Zuska souhlasil po uzavření směnné smlouvy se vstupem do řízení jako žalobce a v takovém případě by soud žalobu zamítl. Dále tvrdí, že ani soud prvního, ani druhého stupně nezvážily možnost postupu podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a uvádí, že doklady ke svým osobním příjmovým a rodinným poměrům založila do spisu spolu se žádostí o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce, které soud vyhověl. Stěžovatelka má za to, že v daném případě došlo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v podstatě tutéž námitku (k tomu ale také viz níže) uplatnila ve svém odvolání, odvolací soud se jí zabýval, avšak důvodnou ji neshledal. Tento soud, vycházeje z ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou zkoumal, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dospěl k závěru, že jde o stěžovatelku, neboť to byla ona, kdo vzal svou žalobu zpět, a to nikoliv pro chování žalovaného. Stejně tak odvolací soud vysvětlil, proč skutečnosti stěžovatelkou uváděné jsou z hlediska daného rozhodování irelevantní. K tomu lze snad jen dodat, že by bylo skutečně absurdní, aby se obecné soudy kvůli vyřešení (toliko) otázky náhrady nákladů řízení musely zabývat důvodností podané žaloby, tedy v podstatě meritem věci, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje. Dle názoru Ústavního soudu odvolací soud interpretoval a aplikoval příslušný procesní předpis ústavně konformním způsobem, a tak nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Pokud se v ústavní stížnosti dále argumentuje tak, že obecné soudy měly povinnost použít ustanovení §150 o. s. ř., stěžovatelka v odvolacím řízení, ač zastoupena kvalifikovanou osobou, takovouto námitku ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí neuplatnila; obsahově tak nevyčerpala procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud shledal ústavní stížnost - v této části - nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady za stěžovatelčino zastoupení zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu