ECLI:CZ:US:2009:3.US.235.09.1
sp. zn. III. ÚS 235/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Janem Thonatem, advokátem AK se sídlem Masarykova 43, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. února 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189, jakož i rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. dubna 2000 č. j. 7 C 286/97-71 byla žalovaným L. K. a L. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost "vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci městu Desná v Jizerských horách pozemkovou parcelu číslo katastrální 350 o výměře 893 m2 s garáží v katastrálním území a obci Desná III".
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. února 2001 č. j. 29 Co 591/2001-86 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 10. prosince 2002 č. j. 22 Cdo 985/2001-96 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 20. března 2003 č. j. 29 Co 39/2003-100 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2000 č. j. 7 C 286/97-71 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 znovu žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. dubna 2005 č. j. 29 Co 312/2004-152, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 27. října 2005 č. j. 29 Co 312/2004-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu poté k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 2008 č. j. 31 Cdo 3177/2005-175 zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2005 č. j. 29 Co 312/2004-152, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 27. října 2005 č. j. 29 Co 312/2004-165 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 - vázán závazným právním názorem dovolacího soudu - potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Usnesením ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216 Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když zjistil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Stěžovatelka "mimo rámec samotné ústavní stížnosti" poukazuje na to, že věc nebyla vyřízena Nejvyšším soudem jako mimořádný opravný prostředek, ale jako řádný opravný prostředek, když své stanovisko o odmítnutí opřel o ust. §218 o. s. ř., které však nelze na řízení o dovolání použít. K této námitce Ústavní soud uvádí, že dle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. platí ust. §218 pro řízení u dovolacího soudu obdobně.
IV.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podala stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Usnesením ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když zjistil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci by byla připadla přípustnost dovolání do úvahy jen podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí však právní otázku zásadního právního významu neřeší. Dovolací soud dále uvedl, že dovolání je založeno na tvrzení, že dovolatelka prokázala, že nabyla vlastnické právo v dobré víře; v podstatě tak zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který však nemůže vést k připuštění dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po právní stránce soudy věc hodnotily podle hledisek uvedených ve shora citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, a od těchto závěrů (zejména pokud jde o otázku, koho tíží důkazní břemeno ohledně nabytí v dobré víře) se senát rozhodující ve věci již nemůže odchýlit (opětovné předložení věci velkému senátu by nevedlo k jiným právním závěrům). Za této situace, uvedl dovolací soud, tu není nic, co by činilo potvrzující rozsudek odvolacího soudu po právní stránce rozhodnutím zásadního významu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ust.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovatelce dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 22 Cdo 4027/2008-216 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. května 2008 č. j. 29 Co 231/2008-189 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003 č. j. 7 C 286/97-124 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu