ECLI:CZ:US:2009:3.US.2366.09.1
sp. zn. III. ÚS 2366/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Agromachine, s. r. o. se sídlem Komenského 188, Švihov, IČ: 49197231, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I., Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2009 č. j. 28 Cdo 2070/2007-252, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. 10 Co 368/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. března 2006 č. j. 6 C 243/2004-154, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila článek 1, článek 3, článek 4 a její ústavně garantované právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11, čl. 26, čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastnicí zpevněné plochy vytvořené z betonových panelů na pozemku parcela č. 611/10 v katastrálním území Švihov. Stěžovatelka nebyla v řízení se svou žalobou úspěšná a neuspěla ani v dovolacím řízení, v němž bylo její dovolání odmítnuto.
Protože výše označená zpevněná plocha byla zahrnuta do soupisu konkursní podstaty úpadce - Zemědělského družstva Švihov, domáhala se stěžovatelka jinou žalobou proti správci konkursní podstaty úpadce jejího vyloučení, neboť stěžovatelka tuto plochu považuje za své vlastnictví. V tomto sporu, jehož rozhodnutí ve věci samé předcházelo rozhodování soudů o určovací žalobě stěžovatelky, nebyla stěžovatelka rovněž úspěšná.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10. 3. 2006 č. j. 6 C 243/2004-154 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem zpevněné plochy tvořené betonovými panely nacházející se na pozemku parc. č. 611/10 v kat. území Švihov u Klatov (výrok I.).
Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť stěžovatelka netvrdila a ani neprokazovala, že má k předmětnému pozemku jakékoliv právo a v dřívějších pravomocných soudních rozhodnutích bylo zjištěno, že uvedená zpevněná plocha je součástí pozemku a není tedy samostatnou věcí ve smyslu právním.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 10 Co 368/2006 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.).
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 2070/2007-252 tak, že je odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na výsledky předchozího řízení (vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 12/2004 a Vrchního soudu v Praze) z něhož "bylo možné spíše dovozovat absenci legitimního očekávání na straně stěžovatelky ohledně požadovaného určení vlastnictví zpevněné betonové plochy", neboť dotčený pozemek stěžovatelce nepatří a dále poznamenal, že odvolací soud neposoudil projednávanou právní věc v rozporu s hmotným právem, ani neřešil právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, případně nelze dospět k závěru, že by ve věci aplikované právní předpisy vyložil jinak, než jsou vykládány v judikatuře obecných soudů.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje jen námitky, které uplatnila již v dřívějších řízeních (ať již se jedná o řízení vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 12/2004 nebo řízení vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 6 C 243/2004), jimiž se obecné soudy v pravomocně skončených řízeních zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí i řádně vypořádaly (ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka tak svým procesním postojem staví Ústavní soud do pozice další "přezkumné instance", která mu však s ohledem na článek 83 Ústavy nepřísluší.
Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu nelze než uvést, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu [podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.] s ohledem na hmotně právní ustanovení upravující věci a práva a problematiku dobré víry a vydržení, přičemž neshledal, že by se odvolací soud, jehož rozsudek byl napaden dovoláním, odchýlil od právních závěrů týkajících se těchto otázek, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, či že by posoudil projednávanou věc v rozporu s hmotným právem, resp. že by v projednávané věci existoval jiný zákonný předpoklad naplňující přípustnost dovolání.
Dovolací soud také ve svém rozhodnutí připomněl, že dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je otevřeno pouze pro řešení otázek právních, přičemž dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nalézacího, případně odvolacího soudu. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval otázkou vlastnictví pozemku parcela č. 611/10 k. ú. Švihov, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Pro rozhodnutí ve věci samé bylo ostatně podstatné, a to bylo již dříve nepochybně zjištěno, že vlastnicí předmětného pozemku nikdy nebyla a není stěžovatelka.
Výhrady stěžovatelky k údajně vadné citaci vyjádření dalších účastníků dovolacího řízení, či poněkud nejasné poznámky stěžovatelky víceméně jen "glosující" stručné shrnutí průběhu a výsledků dosavadních řízení, nemohou založit nezákonnost, či dokonce protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu.
V projednávané věci stěžovatelka sice formálně napadá v petitu ústavní stížnosti označená soudní rozhodnutí, podstatou jejích námitek je však skutková i právní polemika s právním závěrem vyplývajícímz rozsudku odvolacího soudu v jiné věci vedené soudem prvního stupně (Krajským soudem v Plzni) pod sp. zn. 39 Cm 12/2004. Tato předchozí věc byla předmětem ústavně právního přezkumu ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn.IV. ÚS 1584/08 a v ní projednávaná ústavní stížnost byla z důvodů zjevné neopodstatněnosti, ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a nepřípustnosti [ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] usnesením ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1584/08 odmítnuta.
V závěru odůvodnění nynější ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na údajné porušení principu spravedlivého procesu, k němuž mělo dojít v řízení před soudy všech tří stupňů tím, že výše označené soudy nebyly v řízení nestranné a nezávislé, neboť v takovém případě by nemohl být "podle potřeby soudem měněn názor na předmět žaloby".
Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe rozsah práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na přístup k soudu a projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem, nelze vykládat tak, že je jím garantován úspěch v řízení, jak toto základní právo zjevně v ústavní stížnosti pojímá stěžovatelka.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu