ECLI:CZ:US:2009:3.US.2377.08.1
sp. zn. III. ÚS 2377/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008 č. j. 6 Ads 73/2007-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 9. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008 č. j. 6 Ads 73/2007-73 s tvrzením, že jím bylo porušeno jednak ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na hmotné zajištění ze strany státu a na zachování lidské důstojnosti dle čl. 26 odst. 3, čl. 30, čl. 7 a čl. 10 Listiny, jednak ustanovení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2007 č. j. 18 Cad 49/2006-51. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze 14. 3. 2006 číslo 861 110 5789, jímž byla zamítnuta jeho žádost o zvýšení důchodu pro úplnou bezmocnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že "se spokojily" se zdravotním posudkem stran stěžovatelova zdravotního stavu, jenž byl vypracován posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, resp. že přes stěžovatelovy námitky proti tomuto posudku nechal krajský soud zpracovat jeho doplnění stejnou komisí namísto nezávislým znalcem (jak on navrhoval). Dále namítá, že krajský soud nezohlednil ani nevyhodnotil další stěžovatelem navržené důkazy, a to svědeckou výpověď stěžovatelovy matky, lékařské zprávy založené ve spise a účastnickou výpověď stěžovatele zajištěnou prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Uvedené vady pak neodstranil ani Nejvyšší správní soud. V souvislosti s tím tvrdí, že uvedený posudek je nepravdivý a také nesprávný, a opakuje, že krajský soud, pokud zjistil nepřesnost a neúplnost původního posudku, měl jeho doplnění nechat provést nezávislým znalcem, protože má být "logické a přirozené, že v podstatě tentýž lékař nepodá návazně posudek, který by byl v rozporu s jeho stávajícím...". Stěžovatel má za to, že je povinností soudu provést navržené důkazy, zvláště za situace, kdy provedené důkazy jsou některou ze stran zpochybňovány, a tudíž kdy má být dokazování neúplné a nepřesvědčivé. Závěrem stěžovatel poukázal na nejednotnost rozhodování s tím, že zná obdobný případ postižené dívky, jež byla uznána úplně bezmocnou.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady svých ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž důvody nespatřuje v protiústavnosti aplikované právní úpravy, ale (toliko) v postupu obecných soudů v oblasti tzv. důkazního řízení. Úvodem třeba upozornit, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti). Jde-li o tzv. důkazní řízení, kam námitky stěžovatele v dané věci směřují, resp. o podmínky, za jejichž splnění má jeho nesprávná realizace za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, lze poukázat na již obsáhlou judikaturu Ústavního soudu (viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 1).
Takové vady však zjištěny nebyly. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své žalobě namítal nesprávnost skutkových závěrů správního orgánu vycházejících z posudku lékaře okresní správy sociálního zabezpečení stran stěžovatelova zdravotního stavu (postižení), krajský soud v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nechal vypracovat "revizní" posudek posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Následně, a to k námitce stěžovatele, resp. jeho matky (byť ta byla vyslechnuta v roli svědkyně), že nebyla zohledněna lékařská zpráva MUDr. L. M., nechal soud provést doplnění daného posudku. Závěr posudkové komise však zůstal stejný.
Pokud stěžovatel tvrdí, že krajský soud měl povinnost provést toto doplnění nezávislým znalcem, jistě lze - v obecné rovině - o takovém postupu uvažovat, vyjdou-li najevo skutečnosti, které významně zpochybňují např. věcnou správnost závěrů posudkové komise. V daném případě tomu však tak není. Důvodem, proč byl daný posudek doplňován, nebyly jeho vady, ale - na základě stěžovatelova požadavku - zhodnocení lékařské zprávy MUDr. L. M. Přitom vyšlo najevo, že tato zpráva, pocházející z roku 1996, nemohla mít na celkový výsledek odborného posouzení žádný vliv, což také bylo v doplnění posudku, jak patrno z odůvodnění rozsudku krajského soudu, řádně vysvětleno a zdůvodněno.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud nezhodnotil další lékařské zprávy. Dle názoru Ústavního soudu takové zhodnocení náleží nikoliv obecnému soudu, ale posudkové komisi, neboť zjevně jde o otázku odbornou. Z odůvodnění rozsudku tohoto soudu je přitom zřejmé, že posudková komise všechny relevantní podklady k dispozici měla a že je také vzala do úvahy. Pokud stěžovatel tvrdí, že krajský soud nezohlednil jeho výpověď, nehledě na to, že jde o mentálně retardovanou osobu, z ústavní stížnosti není patrno, jaké podstatné skutečnosti tato výpověď obsahuje a v jakém ohledu by tyto mohly mít na výsledek řízení vliv. Jde-li o svědeckou výpověď stěžovatelovy matky R. Š., ta je totožná s tvrzením stěžovatele (ostatně i jejich zájmy jsou nepochybně totožné, neboť jmenovaná má o stěžovatele pečovat) a krajský soud se s ním v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal odkazem na jednoznačný závěr posudkové komise.
Dle názoru Ústavního soudu krajský soud postupoval ústavně konformně, a to rovněž jde-li o samotné posouzení otázky stěžovatelova zdravotního stavu (postižení), tedy o hodnocení provedených důkazů (především důkazu posudkem posudkové komise), neboť z ničeho není patrno, že by v daném ohledu postupoval způsobem nesoucím prvky libovůle (svévole), zjevného omylu či evidentní logické vady, kteréžto by mohly mít vliv na ústavnost daných soudních rozhodnutí. Pokud jde o právní posouzení věci, lze stěžovatele plně odkázat na podrobné odůvodnění jak rozsudku krajského soudu, tak Nejvyššího správní soudu.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu