ECLI:CZ:US:2009:3.US.2404.08.1
sp. zn. III. ÚS 2404/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2008 č. j. 32 Cdo 5471/2007-546, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 12 Cmo 96/2007-514 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2006 č. j. 37 Cm 93/2002-485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že neodpovídá požadavku práva na spravedlivý proces, podle něhož jsou obecné soudy povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně vypořádat se všemi důkazy a argumenty uplatněnými účastníky řízení.
Ústavní soud přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu a zjistil, že v části ústavní stížnosti směřující proti němu je tato zjevně neopodstatněná. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem podané dovolání není přípustné podle §273 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť ve věci bylo soudem prvního stupně vydáno odlišné rozhodnutí, avšak odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně uložil provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatele přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Přestože stěžovatel v dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením věci, dovolací soud zjistil, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, jakož i před ním soud prvního stupně, vycházel.
Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu