ECLI:CZ:US:2009:3.US.2460.08.1
sp. zn. III. ÚS 2460/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. I. M., právně zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 267, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. 7 To 208/2008-500, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 3. 2008 č. j. 44 Nt 1908/2007-23 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2008 č. j. 44 Nt 1908/2007-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 39 a článkem 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavnímu soudu je již z řízení ve věci IV. ÚS 723/2006 známo, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 24 T 113/2005 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona za užití §42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výši 13 roků. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 61 To 10/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §234 odst. 1 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona a §42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. 6 Tdo 678/2006 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Jak vyplývá z odůvodnění projednávané ústavní stížnosti a jejích příloh, podal stěžovatel dne 1. 10. 2007 ještě s odsouzeným I. H. u Obvodního soudu pro Prahu 7 návrh na povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci sp. zn. 24 T 113/2005. S návrhem stěžovatel spojil i námitku podjatosti soudce Mgr. Tomáše Hájka, který jako předseda senátu soudu prvého stupně rozhodoval v původním řízení. O námitce podjatosti rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 18. 3. 2008 č. j. 44 Nt 1908/2007-23, podle nějž předseda senátu Mgr. Hájek není ve smyslu ust. §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z projednávání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 24 T 113/2005. Bezprostředně po vyhlášení citovaného usnesení podal stěžovatel proti němu stížnost. O návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 9. 4. 2008 č. j. 44 Nt 1908/2007- 29, jímž návrh dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel rovněž stížnost.
Opravnými prostředky stěžovatele se zabýval Městský soud v Praze. Tento soud jednak zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně o námitce podjatosti a ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 30. 5. 2008 sp. zn. 7 To 208/2008 rozhodl znovu tak, že dle §31 odst. 1 tr. řádu z důvodů dle §30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 Mgr. Tomáš Hájek vyloučen z projednávání návrhu na povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci. Stížnostní soud téhož dne rozhodl v záhlaví označeným usnesením č. j. 7 To 208/2008-500 i o meritu věci a stížnost proti usnesení nalézacího soudu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení zamítl dle §145 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy rozhodly o námitce podjatosti soudce Mgr. Hájka v rozporu s ust. §30 odst. 1, odst. 3 tr. řádu. Dle názoru stěžovatele je dle citovaných ustanovení z projednávání věci vyloučen mimo jiné i soudce, který se účastnil rozhodování u soudů nižšího stupně a naopak. Stěžovatel poukazuje na to, že řízení o povolení obnovy dle §278 a násl. tr. řádu je mimořádným opravným prostředkem a tudíž vrcholem soustavy dílčích řízení o konkrétní trestní věci. Není tudíž možné, aby o povolení obnovy rozhodoval soudce, který v dané trestní věci rozhodoval v kterémkoli z předchozích stadií řízení.
Pokud jde o sám návrh na povolení obnovy řízení, má stěžovatel za to, že se obecné soudy náležitým způsobem nezabývaly jeho důkazními návrhy, které dle jeho názoru mají charakter uvedený v ust. §278 odst. 1 tr. řádu a jsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí soudu ve věci samé. Navrhovanými důkazy jsou rekonstrukce na místě činu a znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie pro určení emočních charakterů a sociálně adaptivních vlastností stěžovatele. Provedení těchto důkazů může mít dle přesvědčení stěžovatele za výsledek, že stěžovatel nebude odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista dle ust. §41 odst. 1 tr. zákona a nebude mu uložen trest dle ust. §42 odst. 1 tr. zákona. Dalšími navrhovanými důkazy jsou expertízy z oborů daktyloskopie a trasologie. Stěžovatel zdůraznil, že i když některé okolnosti, uplatněné v rámci důkazních návrhů před soudem prvého stupně, znal již dříve a neuplatnil je, nelze z toho dovozovat účelovou snahu domoci se po čase mírnější formy potrestání. Stěžovatel rovněž namítl, že v řízení o obnově nemá povinnost předkládat, ale jen navrhovat důkazy.
Celkově jsou prý napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a neodpovídají požadavkům ust. §125 tr. řádu.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Pokud jde o otázku vyloučení předsedy senátu z důvodů dle ust. §30 odst. 3 tr. řádu, je argumentace stěžovatele mylná. Dle citovaného ustanovení je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Vztahuje-li stěžovatel tento důvod vyloučení na soudce nalézacího soudu, rozhodujícího o návrhu na povolení obnovy řízení dle §282 a násl., dává tak najevo nepochopení smyslu tzv. řízení obnovovacího (judicium rescidens). V tomto řízení má dle ust. §281 odst. 2 tr. řádu rozhodovat soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Na složení tohoto soudu se použijí předpisy platné v době rozhodování o návrhu na obnovu. Není přitom vyloučeno, ba je dokonce žádoucí, že ve věci budou rozhodovat stejné soudní osoby jako v řízení původním. Stěžovatel přehlíží, že smyslem řízení obnovy není náprava právních vad či jiných pochybení z původního řízení, ale jedná se o mimořádný opravný prostředek umožňující soudu rozhodnout na základě nových důkazů a skutečností, které mu nebyly v původním řízení z objektivních příčin k dispozici. Vyjdou-li najevo tyto důkazy nebo skutečnosti, neznamená to, že původní rozhodnutí bylo nesprávné či chybné za dřívějšího důkazního stavu. Soudce, který ve věci původně rozhodoval, není motivován na zachování původního rozhodnutí za změněné důkazní situace, ale má naopak povinnost postupovat s ohledem na imperativ materiální pravdy. Přitom je dokonce účelné, účastní-li se rozhodování o návrhu dle §282 a násl. tr. řádu soudce s věcí již z dřívějška obeznámený, který nejlépe může posoudit charakter (novost) navrhovaných důkazů. K uvedeným závěrům Ústavní soud dospěl již v např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004, dostupným v internetové databázi http://nalus.usoud.cz.
Pokud jde o rozhodnutí o vlastním návrhu na obnovu řízení, Ústavní soud připomíná, že se trestní věcí stěžovatele, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 113/2005, zabýval již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 723/06 a II. ÚS 720/06, kterými pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnosti stěžovatele a odsouzeného I. H. Již v těchto usneseních Ústavní soud konstatoval, že meritorní rozhodnutí obecných soudů ani řízení jim předcházející nevykazovaly žádné ústavně právně relevantní vady, přičemž obecné soudy v původním řízení dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 723/06 Ústavní soud aproboval závěr soudů obecných, že trestná činnost stěžovatele spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zákona. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí poukázal na to, že se stěžovatel již po čtyřech měsících pobytu na svobodě po propuštění z vyhošťovací vazby, jež byla důsledkem jeho odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona.
Ohledně nyní projednávaného návrhu stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svou starší judikaturu v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu (v posl. době např. velmi podrobně v rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/07, či v rozh. sp. zn. II. ÚS 1846/07, dostupných v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
V projednávané věci je již ze samotné ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zřejmé, že stěžovatelem uplatňované důkazní návrhy nemají charakter, jež požaduje ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Obecné soudy obou stupňů se těmito důkazními návrhy v odůvodnění napadených rozhodnutí zabývaly velmi pečlivě a podrobně vysvětlily, proč návrhu stěžovatele a odsouzeného H. nelze vyhovět. Nalézací soud v napadeném rozhodnutí mimo jiné shrnul důkazní situaci v pravomocně skončené věci sp. zn. 24 T 113/2005 s tím, že bylo rozhodnuto na základě dostatečných důkazů, včetně výpovědi přímého svědka - poškozeného a na základě videozáznamu z předmětné herny. Stěžovatelem navrhované kriminalistické expertízy nejsou za takového stavu způsobilé na skutkových zjištěních, významných pro rozhodnutí o vině trestným činem, cokoli změnit. Obdobně nalézací soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč je irelevantní návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jestliže v trestním řízení nebyla žádným způsobem zpochybněna příčetnost obviněných. Na závěry obvodního soudu navázal v odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze jako soud stížnostní, který vyčerpávajícím způsobem shrnul, jaký musí být charakter důkazů a skutečností, odůvodňujících nařízení obnovy.
Ústavní soud se i s odkazem na svá výše citovaná usnesení ve věci stěžovatele a odsouzeného H. se závěry obecných soudů plně ztotožňuje.
Na základě uvedených zjištění byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu