ECLI:CZ:US:2009:3.US.2473.08.1
sp. zn. III. ÚS 2473/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 44 To 498/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 30. 9. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 44 To 498/2008, jímž byla pro nedůvodnost zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 43 Nt 71/2008, o vzetí stěžovatele (obviněného) do vazby dle §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a rovněž byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny (soudy rozhodovaly svévolně) a čl. 4 odst. 4 Listiny (nebylo dbáno podstaty a smyslu základních práv). Dle stěžovatele stížnostní soud také porušil zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že podle toho, co vyšlo v řízení najevo, nelze skutek posuzovat jako pokus ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona, nýbrž má být kvalifikován dle §221 odst. 1 trestního zákona. Při této kvalifikaci by přitom bylo třeba aplikovat §68 odst. 2 trestního řádu vylučující vazbu (zásada proporcionality vazby). Dle stěžovatele stížnostní soud ve svém rozhodnutí poukázal pouze na vysvětlení poškozeného, avšak nezabýval se již dalšími důkazy, které byly provedeny před jeho rozhodnutím - ohledání těla poškozeného ze dne 17. 7. 2008 (dle stěžovatele může vyloučit intenzitu útoku popisovanou poškozeným), výslech poškozeného ze dne 17. 7. 2008 (dle stěžovatele se liší od úředního záznamu), výslech tří svědků ze dne 17. 7. 2008 a znalecký posudek ze dne 19. 8. 2008. Stěžovatel uvedl, že pokud jsou od rozhodnutí prvostupňového soudu (o vazbě) do rozhodnutí stížnostního soudu provedeny další důkazy, které mohou mít vliv na rozhodnutí o vazbě, je stížnostní soud povinen se jimi zabývat, a to zejména pokud by změna právní kvalifikace měla vliv na přípustnost vazby; dle stěžovatele soud výše uvedené důkazy (provedené v mezidobí) opomenul a dopustil se tak svévole.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 71/2008, ze kterého se podávají tyto skutečnosti.
Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo dne 15. 7. 2008 návrh na vzetí stěžovatele do vazby dle §67 písm. a) a b) trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 1 vzal usnesením ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 43 Nt 71/2008 stěžovatele do vazby útěkové - §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 44 To 498/2008 zamítnuta pro nedůvodnost.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze tak, že provedené důkazy nasvědčovaly právní kvalifikaci dle obvinění - opakované napadání do hlavy, tržná rána, umístění důležitých orgánů. Námitku nepřihlédnutí k dalším důkazům považuje za nedůvodnou, když závažnosti napadení nasvědčuje zejména protokol o ohledání těla poškozeného a znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (čl. 83 Ústavy). Je věcí obecných soudů posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění; to je výrazem jejich nezávislého rozhodování. Totéž platí i ohledně posouzení podmínek vzetí do vazby, když z hlediska ústavnosti není samo o sobě významné, namítá-li stěžovatel věcnou nesprávnost (zejména odchylné hodnocení zjištěných skutečností či důkazů). Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze pokud dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení však Ústavní soud neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v dané věci je vazba nepřípustná dle §68 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel namítá, že stížnostní soud odkázal pouze na výpověď poškozeného a nezabýval se v mezidobí provedenými důkazy; na základě nich by (jistě) dospěl k závěru o právní kvalifikaci dle §221 odst. 1 a nikoliv dle §222 odst. 1 trestního zákona.
Z vyžádaného spisu se podává, že prvostupňový soud při rozhodování o vazbě přisvědčil na základě zjištěných skutečností kvalifikaci dle §222 odst. 1 trestního zákona; vyšel z výslechu poškozeného, lékařských zpráv o zranění poškozeného, fotografií poškozeného. V následné stížnosti stěžovatel namítal, že popis skutku v usnesení o zahájení stíhání odpovídá právní kvalifikaci §221 odst. 1 trestního zákona a vazba je tak vyloučena. Současně zpochybňoval věrohodnost poškozeného. Stížnostní soud postupoval dle §147 trestního řádu a přezkoumal jak výrok, tak zákonnost předcházejícího řízení, resp. řízení jež vyústilo v napadené usnesení o vzetí do vazby. Dospěl následně k závěru, že stěžovatel je stíhán důvodně na podkladě dostačujících důkazů, přičemž z popisu skutku vyplývá napadání poškozeného na takových místech těla, která odůvodňují kvalifikaci dle §222 odst. 1 trestního zákona. V této souvislosti (v dané fázi) též neviděl důvod pochybovat o výpovědi poškozeného a poukázal na zjištění policie o stavu poškozeného v den skutku a na obsah jeho výpovědi.
Z obou rozhodnutí soudů o vazbě je zřejmé, že se otázkou právní kvalifikace trestného činu zabývaly a s ohledem na zjištěné skutečnosti ji shledaly správnou. Vycházely jak z popisu skutkového děje v usnesení o zahájení stíhání, tak z provedených důkazů (zjištěných skutečností). Je pravdou, že stížnostní soud ve svém rozhodnutí výslovně nevyjmenoval důkazy, které byly dosud provedeny (tak jako to učinil prvostupňový soud) a vyjádřil se k důkazům (jen) souhrnně. Tato skutečnost však, dle názoru Ústavního soudu, nedosahuje intenzity ústavněprávní. Je třeba uvést, že stěžovatel ve své stížnosti vznesl námitky proti právní kvalifikaci (toliko) ve vztahu k popisu skutku a věrohodnosti poškozeného, a je tedy pochopitelné, že stížnostní soud věnoval převážnou část argumentace právě těmto dvěma konkrétním námitkám stěžovatele (a dále pak jiným námitkám stěžovatele, které však již stěžovatel nevznesl v ústavní stížnosti). Kromě toho je třeba uvést, že stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti o tom, že provedené důkazy svědčí (jasně) v jeho prospěch, tj. minimálně pro mírnější právní kvalifikaci, jsou toliko polemikou se závěry soudů ohledně hodnocení důkazů (v dané fázi řízení).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se podmínkami vazby zabývaly dostatečně a své závěry srozumitelně odůvodnily; Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby zjištěné skutečnosti přehodnocoval a vyvozoval z nich (jiné) své závěry.
Z důvodů výše uvedených postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu