ECLI:CZ:US:2009:3.US.2485.08.1
sp. zn. III. ÚS 2485/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. S. H., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem Svitavy, Náměstí Míru 28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 27 Co 260/2008 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 7 C 93/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Napadeným usnesením okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, v němž vystupoval jakožto žalovaný. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě krajský soud usnesení soudu první instance potvrdil.
Soud prvního stupně konstatoval, že není dán důvod obnovy řízení dle §228 odst. 1 o. s. ř., neboť znalecký posudek v původním řízení, stejně jako pozdější posudek podaný Českou znaleckou, a. s., v jiném řízení, jehož se stěžovatel dovolával, vyznívá v rozhodném smyslu shodně, a tedy stěžovatelem tvrzený nový důkaz nemůže přivodit jemu příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud k tomu dodal, že "i kdyby po skončení řízení byl vyhotoven znalecký posudek stanovující jiné vyúčtování, než jaké bylo stanoveno v nalézacím řízení, nebyl by to důvod k obnově řízení".
Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům oponuje, a dovozuje, že posudek České znalecké, a. s., tím, že byl podán v jiném řízení a až po vydání rozsudku v jeho věci, je důkazem ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., jelikož dříve "neexistoval" a bez své viny jej tudíž nemohl v původním řízení použít. Kritizuje též názor, že tento důkaz nemohl přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, neboť oba znalecké posudky dospěly sice ke stejnému závěru, avšak na základě rozdílných dílčích výpočtů, z čehož prý "jasně vyplývá, že ... vykazují nesprávné závěry". Nový posudek České znalecké, a. s., podle stěžovatele nadto dokazuje, že žalobce v jeho věci nepředložil řádné vyúčtování, ačkoli tak měl učinit dříve, než podal žalobu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002). Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel též za nepřezkoumatelná, neboť se vůbec nevyjadřují k rozporům mezi "dílčími daty" uvažovaných znaleckých posudků.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nenáleží do soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze v případě, že by rozhodnutími obecných soudů byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Porušení základních práv stěžovatele v projednávané věci však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů nepokládaly tvrzení stěžovatele souladné se zákonem stanovenými podmínkami povolení obnovy řízení. Obecnými soudy vydaná rozhodnutí jsou tedy adekvátně odůvodněna, uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatuře soudů i názorům doktríny, a nemohou tudíž představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, pročež námitka nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá jen v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není referenčním kriteriem přezkumu ústavněprávního.
Proto již jen nad tento rozhodný rámec se poznamenává, že stěžovatelova argumentace není nosná ani z pohledu práva podústavního. Znalecký posudek, jehož se stěžovatel dovolával, je způsobilý založit toliko argument proti věcné správnosti původních skutkových zjištění (což také stěžovatel vskutku dovozuje), nikoli však argument objektivně založené specifické skutkové neúplnosti, což jediné může být ve vztahu k institutu obnovy řízení relevantní. Jinak řečeno, ani skutkově jinak vyznívající další znalecký posudek zde sám o sobě důvod obnovy nepředstavuje, jak výslovně konstatoval odvolací soud. Námitka, že žalobce v jeho věci nepředložil "řádné vyúčtování" je pak v řízení o obnově bezvýznamná zcela očividně.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému hodnocení nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu