ECLI:CZ:US:2009:3.US.2498.08.1
sp. zn. III. ÚS 2498/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha, Dlouhá 13, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 1576/2006-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006 č. j. 20 Co 12/2006-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2005 č. j. 24 C 185/2004-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlavní označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 č. j. 24 C 185/2004-54 zavázal stěžovatele (žalovaného), aby žalobkyni uhradil škodu na zdraví, kterou si přivodila pádem do propadliny ve vozovce, jejímž je vlastníkem. Stěžovatelovu pasivní legitimaci ve věci soud dovodil z ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 13/1997 Sb."), podle kterého vlastník místní komunikace odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 20 Co 12/2006-75 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ve sporu pasivně legitimován není, vycházející z toho, že dotčená komunikace byla obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. HMP, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále jen "Statut"), svěřena do správy Městské části Praha 12, která ve smyslu ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vykonává při nakládání se svěřeným majetkem práva a povinnosti vlastníka. Podle názoru odvolacího soudu totiž okolnost, že komunikace byla svěřena do této správy, nemá vliv na existenci vlastnického práva stěžovatele, a tomu korespondující povinnosti, jež pro něj vyplývají ze zákona č. 13/1997 Sb.; nelze dovozovat, uvedl odvolací soud, že svěřením majetku došlo k převodu veškerých práv a povinností, založených vlastnickým právem stěžovatele.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 1576/2006-94 dovolání stěžovatele zamítl. Je především názoru, že autonomie vůle stěžovatele ve výběru vhodného správce svého majetku s sebou nese i odpovědnost za správcovo počínání, nevykonává-li správu svěřeného majetku řádně; ostatně, uvedl dovolací soud, "stěží lze připustit výklad, umožňující podzákonné normě (zde Statutu) zcela derivovat zákon". Ku svěření místní komunikace do správy městské části došlo "nebo se mohlo stát" bez ohledu na její vůli, poněvadž vydání Statutu není podmíněno souhlasem městských částí, a Statut "tudíž nemůže sloužit jako prostředek jednostranného zbavování se odpovědnosti vlastníka". Projednávanou věc dovolací soud posléze odlišil od rozhodného kontextu vlastního rozsudku sp. zn. 25 Cdo 526/2006, v němž bylo dovozeno, že odpovědnost za škodu nese správce komunikace - státní příspěvková organizace, a obšírně se zabýval otázkami majetku státní příspěvkové organizace, možnostmi jejích věřitelů se na ní hojit, ochranou těchto věřitelů prostřednictvím zásady dle §74 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v majetkových vztazích, jakož i ručení státu, apod.
Stěžovatel vyslovil v ústavní stížnosti, soustřeďuje svoji argumentaci především k odůvodnění dovolacího soudu, přesvědčení, že obecné soudy rozhodly o jeho odpovědnosti za porušení právní povinnosti způsobené subjektem od něj odlišným na základě nepřípustného směšování otázky určení odpovědného subjektu s otázkou možného uspokojení případného nároku na náhradu škody z toho kterého majetku. Poukázal na ustanovení §17 Statutu, dle kterého městské části při nakládání se svěřeným majetkem vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka; proto v právních vztazích vystupují vlastním jménem a nesou odpovědnost, jež z nich vyplývá, přičemž zde neexistuje žádný vztah podřízenosti vůči hlavnímu městu. Má pak tudíž za to, že otázka "ručení" je pro posouzení pasivní legitimace irelevantní, a odkazuje na právní úpravu státního podniku, který rovněž nevlastní majetek, ale pouze hospodaří s majetkem státu, jenž za závazky státního podniku neručí, a přesto je v soudních sporech státní podnik pasivně legitimován.
K ústavní stížnosti se vyjádřila (nesouhlasně) předsedkyně senátu Nejvyššího soudu, a stěžovatel k ní podal repliku; spor byl především soustředěn k okolnostem odlišení výsledku v dané věci ve vztahu k věci sp. zn. 25 Cdo 526/2006.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že aplikace právní normy porušuje některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je zde významné potud, že jiná ústavněprávně relevantní pochybení, než měřitelná prizmatem spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (jehož zásady byly právě vyloženy) zde nepřicházejí v úvahu, neboť k porušení stěžovatelem dovolávaných čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 95 odst. 1 Ústavy by v dané věci nemohlo dojít jinak.
Vzhledem k tomu stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá jen v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti" není referenčním kriteriem přezkumu ústavněprávního.
Ústavnímu soudu se postačí omezit na zjištění, že rozhodnutí obecných soudů netrpí relevantními nedostatky rozhodného právního výkladu, a dovozené závěry jsou logicky a srozumitelně odůvodněny. Nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, pročež námitka nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí, a tím ani argument zásahem do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Ústavněprávně (z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny), nejsou-li rozhodnutí obecných soudů v kolizi se standardní judikaturou (a tím nepředvídatelná), nelze především ničeho vytknout názoru, že svěření určitého majetku obce (hlavního města Prahy) do správy (její městské části) podzákonným předpisem (Statutem) se zákonem zakotvené odpovědnosti obce (za škodu) vůči třetím osobám nedotýká. Stejně tak odlišnost posuzovaných právních poměrů od těch, jež posuzoval Nejvyšší soud v odkazované věci sp. zn. 25 Cdo 526/2006, je evidentní, a nebylo zapotřebí ani tak obšírného diskursu; je totiž zřejmý rozdíl mezi odpovědností státu, která z povahy věci musí být ztotožněna s určitým (zákonem stanoveným nebo předjímaným) subjektem, a zákonem stanovenou odpovědností obce, jež jako odpovědný subjekt je již identifikována dostatečně.
Není ostatně od věci připomenout, jak Nejvyšší soud posuzoval postavení hlavního města Prahy a jejích městských částí ve vztahu k restitučním nárokům, pakliže povinnou osobu rozhodné právní předpisy determinovaly obdobně znakům vlastnickým (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný pod č. 64/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše předznačený úsudek o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížností stěžovatelů je tím odůvodněn; stěžovateli se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo.
Jako takovou Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil
předseda senátu