ECLI:CZ:US:2009:3.US.2525.08.1
sp. zn. III. ÚS 2525/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351/II, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 5175/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 7 Co 1872/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") v záhlaví označená rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č.j. 9 C 94/2002-292, Okresní soud v Jindřichově Hradci - poté, co předchozí vyhovující rozsudek byl odvolacím soudem zrušen - rozhodl tak, že žalobu, jíž se M. P. domáhala určení, že je výlučným vlastníkem označené nemovitosti (dále též "malé vodní elektrárny"), zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil a určil, že žalobkyně vlastníkem předmětných nemovitostí je. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen "stěžovatel"), jemuž svědčil duplicitní záznam ke sporné nemovitosti v katastru nemovitostí, dovolání, které Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel považuje proces vedený před obecnými soudy za nespravedlivý jako celek, a proto se obrací na Ústavní soud.
Na prvním místě namítá, že obecné soudy odmítly posuzovat otázku, zda je či není předmětná nemovitost ve společném jmění s jeho manželkou, v důsledku čehož se manželce nedostalo postavení účastníka daného řízení.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jej nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., přestože zaujal ve věci jiný právní názor, než od počátku zastával a než vyjádřil soud prvního stupně. Kdyby se tak stalo, uvádí stěžovatel, navrhl by provedení dalších důkazů, jmenovitě svědeckých. Porušením ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se podle stěžovatele dopustil libovůle, jestliže nechal znalecky posoudit, co znaleckému posudku nepříslušelo, a pochybil i tím, že se nezabýval jeho dalšími důkazními návrhy.
Stěžovatel dále zpochybňuje specializaci vědeckého pracovníka, jenž vypracoval klíčový znalecký posudek a jenž - na rozdíl od znalce, kterému zadal vypracování znaleckého posudku sám - není odborníkem "na malé vodní elektrárny". Znalec nebyl soudem ani vyslechnut, přestože to oba účastníci řízení shodně navrhovali. Odvolací soud rovněž porušil zásadu volného hodnocení důkazů, což se především projevilo při stručném odůvodnění úsudku o nevěrohodnosti svědecké výpovědi jeho manželky.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za překvapivé (nepředvídatelné), jelikož nemohl na rozhodné skutkové závěry adekvátně reagovat, jestliže je uvedl až v písemném vyhotovení rozsudku. Konstatuje-li odvolací soud, že demontáž a výměnu turbíny není možno provést svépomocí bez užití těžké profesionální techniky, zjevně přehlíží, že naopak je rozebíratelná na jednotlivé části a znovu sestavitelná. Učiněný skutkový závěr je tím opřen o nereálné a nelogické poznatky, což - s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS 50/03 - představuje podle stěžovatele porušení jeho základních práv. Překvapivost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel i v tom, že odvolací soud namísto zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně rozsudek změnil (nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 220/04).
Právo stěžovatele ve smyslu čl. 36 Listiny mělo být zasaženo posléze tím, že označené procesní vady a nesprávnosti v právním posouzení věci nechal bez povšimnutí soud dovolací.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ohledně stěžovatelových námitek proti skutkovým zjištěním, zejména proti hodnocení provedených důkazů krajským soudem, je potřebné nejprve připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda krajským soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel jí toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž krajský soud dospěl po adekvátním dokazování; s jeho námitkami se vypořádal způsobem, jenž má racionální a logicky konzistentní základnu. Z pouhé možnosti existence jiné skutkové verze, byť i případně stejně pravděpodobné, závěr o "excesivním" hodnocení důkazů (bez dalšího) učinit nelze.
Obdobné platí i co do námitek, jež nespadají do kategorie námitek "skutkových".
Okolnost, že s manželkou stěžovatele, přestože sporná nemovitost měla spadat do společného jmění manželů, nebylo jednáno jako s účastnicí řízení, je pro posouzení opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti irelevantní, neboť tím nemohlo být nikterak zasaženo základní právo stěžovatele. Tuto námitku je tak třeba považovat za námitku zde relevantně neuplatnitelnou, jelikož vznesenou osobou zjevně neoprávněnou [srov. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, per analogiam]. Ostatně vymezení účastenství ve sporném řízení je nikoli na soudu, nýbrž na žalobci, a jeho případné neúplnosti mají odlišný reflex, než jak si manželka stěžovatele představovala, pakliže žádala (přípisem ze dne 16. 10. 2008) Ústavní soud o přiznání postavení vedlejší účastnice v právě posuzované věci.
Přisvědčit nelze ani námitce z nedostatku poučení odvolacím soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř., jelikož aplikace tohoto ustanovení občanského soudního řádu v dané procesní situaci není natolik zřejmá, že by jeho pominutí zakládalo per se pochybení ústavněprávní relevance. Nešlo zřetelně o jiný právní názor (odvolacího soudu), jestliže nejméně od rozhodnutí soudu prvního stupně šlo o konkrétní aplikaci právního názoru téhož, jenž je v soudní praxi ustálený, a to ohledně podmínek originárního nabytí vlastnictví k "nově zbudované stavbě".
Tím se též potlačuje přiléhavost stěžovatelovy námitky z "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu; ostatně z průběhu odvolacího řízení muselo být stěžovateli zjevné, že obsah doplněného znaleckého posudku ústavu Stavexis je důkazem, jenž je způsobilý být podkladem pro rozhodnutí sporu (tomuto závěru ostatně nasvědčuje i obsah vyjádření stěžovatelova zástupce na č.l. 483 spisu). Co do údajného porušení zásady dvouinstančnosti řízení pak platí, že není spolehlivého podkladu pro úsudek, že by v projednávané věci odvolací soud postupoval - coby právě soud odvolací - v rozporu s právní úpravou odvolacího řízení, založenou novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
Okolnost, že soud nevyslechl znalce, a spokojil se s jeho písemným vyhotovením, je ústavněprávně významná jen za určitých předpokladů, jmenovitě lze-li od výslechu znalce očekávat upřesnění či doplnění dosud písemně podaných závěrů, případně jsou-li tyto závěry - z hledisek procesně možného hodnocení znaleckého posudku - objektivně otevřené doplnění (očividnou neúplností skutkového základu, logickou nepřesvědčivostí vyjádřených úvah atp.). Z ústavněprávního hlediska je pak - nadto - relevantní jen zjevný exces obecného soudu, a k takovému úsudku zde, zejména vzhledem k jinak rozsáhlému (nejen znaleckému) dokazování, k němuž se soudy uchýlily, důvod není.
Odůvodnění odvolacího soudu, proč neuvěřil svědecké výpovědi manželky stěžovatele, je sice stručné, nelze mu však vytknout nedostatečnost, resp. ústavněprávní kolizi s ustanovením §132 o. s. ř. a jeho smyslem a účelem.
Z uvedených důvodů nebylo možno přisvědčit žádné konkrétní námitce stěžovatele, a není možno se s ním ztotožnit ani v tvrzení, že je řízení jako celek nutno považovat za nespravedlivé. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformně, systematicky a logicky strukturovaně vysvětlil, proč stěžovateli nemůže svědčit vlastnické právo ke sporné nemovitosti, a to ani jeho převodem (v duchu zásady nemo plus iuris ad alium potest quam ipse habet) ani na základě originárního nabytí. Odvolací soud taktéž dostatečným způsobem odůvodnil, proč při hodnocení důkazů upřednostnil závěry znaleckého ústavu Stavexis před závěry znalce Ing. H.
Dovolací soud v rozsudku, jímž zamítl stěžovatelovo dovolání, poté adekvátně a výstižně shrnul rozhodné aspekty daného sporu, a s jeho hodnocením, na jehož základě odvolacímu soudu přisvědčil, není důvod se neztotožnit. To je významné i potud, že stěžovatel obsahově ústavní stížnost s dovoláním v rozhodném směru (i výslovným odkazem) identifikoval.
Stěžovatel tedy ústavní stížností pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu, jako bylo výše řečeno, nepřísluší.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu