ECLI:CZ:US:2009:3.US.2531.09.3
sp. zn. III. ÚS 2531/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. P. a 2) J. H., zastoupených JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5/1489, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, č. j. 20 Cdo 2523/2007-96, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006, č. j. 14 Co 596/2006-66, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2006, č. j. 13 Nc 17887/2005-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jejich občanskoprávní (exekuční) věci, neboť jsou názoru, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listiny").
Obecným soudům, jež nevyhověly jejich návrhu na úplné zastavení exekuce, stěžovatelé vytýkají, že "postupovaly příliš formalisticky", přehlížely, že jako povinní byli "v nerovném postavení", jelikož proti "silnému exekučnímu titulu" na straně oprávněného stálo jen jejich tvrzení, že vymáhaná pohledávka "na základě dohody stran zanikla", a existenci této dohody jim neumožnily prokázat (nabízené důkazy odmítly jako nadbytečné), když "dokonce" dospěly k závěru, že i kdyby prokázána byla, byla by pro nedostatek zákonné formy neplatná. Přitom podle stěžovatelů mělo být akceptovatelné (pochopitelné), že se proti exekučnímu titulu, ačkoli jím byli odsouzeni k plnění "nesmyslné, nepřiměřené smluvní pokuty", nebránili (odvoláním) právě proto, že se s oprávněným dohodli na jiném "postupu, který by znamenal ukončení sporu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost;Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech (není-li zde tzv. "opomenutých důkazů"), a zda obecnými soudy učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatelé totiž Ústavnímu soudu předestírají znovu argumentaci, kterou uplatnili již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavníhopráva, a nepřípustně očekávají, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí -a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení všakÚstavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není samo o sobě determinující pro přezkum ústavněprávní.
Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Již jen na vysvětlenou stěžovatelům se sluší uvést, že jimi vytýkaný "formalistický" přístup obecných soudů nevybočuje nikterak z toho "formalizmu", jež je imanentní exekučnímu řízení, jehož byli účastníky. "Silné" postavení oprávněného, jež vychází z existence exekučního titulu, je mu totiž vlastní, a že důkazní břemeno ve vztahu k okolnostem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) resp. h) o. s. ř. zatěžuje povinného, je nezpochybnitelné rovněž. Nelze obecným soudům ani relevantně vytýkat, nevyhověly-li důkazním návrhům stěžovatelů, jestliže jimi měla být prokázána tvrzená dohoda s oprávněným, pakliže již pro nedostatek písemné formy nemohla rozhodný skutkový stav významně ovlivnit. Stěžovatelům je přiléhavé (ve vztahu k argumentaci uplatněné v dovolání a v ústavní stížnosti) připomenout, že sankce neplatnosti se spojuje stejně tak s narovnáním (§585 odst. 2 obč. zák.) jako s privativní novací (§570 odst. 2 obč. zák.), již jako kvalifikaci tvrzené dohody posléze prosazovali, a že pro kritiku exekučního titulu bylo k dispozici odvolání (které nepodali), zatímco v řízení o výkon tohoto rozhodnutí již pro ni není zásadně místa. A konečně, ze širšího pohledu ochrany jejich práv zjevně platí, že nedovolali-li se úspěšně svých nároků v rámci daného exekučního řízení (tvrzením započtení, resp. narovnání či novace), nic jim nepřekáželo, aby je uplatnili žalobou proti oprávněnému v samostatném (sporném) občanskoprávním řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu