ECLI:CZ:US:2009:3.US.2609.08.1
sp. zn. III. ÚS 2609/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A) Ing. M. M., CSc. a B) Ing. P. L., oba zastoupeni JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Oldřich Godycki & JUDr. Vladimír David, se sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2008 č. j. 33 Cm 85/2002-67, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a UNIPETROL RPA, s. r. o., IČ: 27597075, se sídlem Litvínov, Záluží 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2008, napadají stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým tento soud nepřipustil ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") změnu žaloby v řízení o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům částku 1 793 992,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za vytvoření podnikového vynálezu, a tvrdí, že napadeným usnesením byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení, které bylo zahájeno v roce 2001, v němž se stěžovatelé (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) po žalovaném UNIPETROLU RPA, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník řízení") domáhají zaplacení odměny za vytvoření podnikového vynálezu ve výše uvedené částce a jejího příslušenství. Vedlejší účastník si údajně pro prokázání skutečné výše ekonomického přínosu vynálezu nechal v roce 2003 zpracovat znalecký posudek, na jehož podkladu své dosavadní procesní stanovisko přehodnotil, přičemž nyní považuje prý za spornou jen výši stěžovateli uplatněného nároku a jeho příslušenství. S ohledem mimo jiné i na závěry uvedeného znaleckého posudku stěžovatelé podáním ze dne 30. 8. 2005 rozšířili žalobní žádání co do výše nárokované odměny a požádali soud o připuštění změny žaloby (tzv. jejího rozšíření), neboť jsou přesvědčeni, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněné žalobě.
Krajský soud v Ústí nad Labem k návrhu stěžovatelů usnesením ze dne 12. 6. 2006 č. j. 33 Cm 85/2002-54 rozhodl o částečném osvobození stěžovatelů od placení soudního poplatku ze změněné výše uplatněného nároku. Toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudem odvolacím zrušeno s odůvodněním, že poplatková povinnost stěžovatelů ve vztahu k takto rozšířenému žalobnímu žádání nevznikla, neboť soud prvního stupně dosud nerozhodl o změně žaloby. Po vrácení věci výše označený soud změnu žaloby stěžovatelů nepřipustil.
S odkazem na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 stěžovatelé zdůrazňují, že krajský soud do doby zrušujícího usnesení postupoval tak, jakoby změnu žaloby stěžovatelů akceptoval, přičemž o nepřipuštění změny žaloby rozhodl až po třech letech od doručení návrhu na změnu žaloby, a navíc prý na základě "neexistujícího důvodu spočívajícího v nemožnosti využít výsledky dosavadního řízení jako náležitý podklad pro řízení o změněné žalobě". Porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé také v tom, že označený soud nerozhodl o jejich návrhu "bezodkladně po jeho podání", neboť jen takový postup by odpovídal "stanoveným postupům soudu". Závěrem stěžovatelé požádali "o naléhavé rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti".
II.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 33 Cm 85/2002-67 se zjišťuje, že tento soud nepřipustil změnu žaloby, která spočívá v tom, aby byla vedlejšímu účastníkovi namísto povinnosti zaplatit žalovanému částku ve výši 1 793 992,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 1998 do zaplacení uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 81 999 000,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně z částky 80 205 008,- Kč od 1. 9. 2005 do zaplacení.
Krajský soud v odůvodnění usnesení s odkazem na ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že v předmětné věci neshledal, že by dosavadní výsledky řízení mohly být podkladem i pro řízení o změněné žalobě za situace, v níž byl ve věci vydán platební rozkaz spolu s kvalifikovanou výzvou ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., na jejímž základě vedlejší účastník již podal podrobné vyjádření k původní žalobě. Z tohoto důvodu soud změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření nepřipustil.
III.
Jak bylo zjištěno z napadeného usnesení, Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci aplikoval ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., které účastníku řízení umožňuje v řízení před obecnými soudy (a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím) měnit návrh na zahájení řízení, ovšem za splnění předpokladu, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení soud s provedením této změny vysloví souhlas; soud ji nepřipustí tehdy, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě soud pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěrem krajského soudu o nepřipuštění změny žaloby (§95 odst. 2 o. s. ř.) a dále nesouhlasí s postupem tohoto soudu před rozhodnutím o nepřipuštění změny.
V prvním případě stěžovatelé zpochybňují závěr krajského soudu, že by dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu v této otázce (např. usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000, ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 a nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nichž uvádí, že takové posouzení je zcela v jurisdikci obecného soudu, neboť rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě (v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení §169 o. s. ř.) odůvodněna. Takové porušení náležitostí usnesení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavnímu soudu za této situace zbývalo posoudit důvodnost druhé - stěžejní námitky stěžovatelů, která se opírá o postup označeného soudu v souvislosti se způsobem rozhodování o změně jejich žaloby, který stěžovatelé označují za porušující článek 36 odst. 1 Listiny.
Je nepochybné, že soud je povinen o návrhu na změnu žaloby rozhodnout dříve, než začne o takto, v tomto případě rozšířeném návrhu jednat, resp., než pokračuje v řízení o jeho nezměněné podobě po právní moci usnesení, v němž změnu žaloby nepřipustil. Ústavní soud proto musí souhlasit s postupem Vrchního soudu v Praze, který svým rozhodnutím bezesporu chybný postup krajského soudu napravil tím, že zrušil jeho rozhodnutí o (částečném) osvobození stěžovatelů ohledně jejich povinnosti zaplatit soudní poplatek z takto změněné žaloby a uložil krajskému soudu nejprve postupovat tak, že nejprve rozhodne podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. Okolnost, že se tak stalo v časovém horizontu tří let od podání návrhu, sice umožňuje úvahu o možných průtazích v projednávané věci, ty však bylo možno řešit procesními prostředky ve smyslu ustanovení §§164 - 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění. Využití těchto procesních prostředků stěžovatelé nezmiňují, což za situace, v níž stěžovatelé brojí až "ex post" proti údajně neúměrným prodlevám v rozhodování o změně žaloby, spíše nasvědčuje závěru o nesprávně zvoleném procesním postupu obou stěžovatelů.
Pokud se týká poukazu stěžovatelů na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02, nelze než konstatovat, že v projednávané věci se jedná o procesně zcela odlišnou situaci.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu